Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z 2016

Předsevzetí

Ač si je obvykle nedělám, letos udělám vyjímku. Je totiž pár věcí, které bych chtěla ve svém životě upravit a nebo na nich pracovat. 1. Můj vztek a vnitřní klid Kdysi za mnou chodilo pár lidí, protože jsem pro ně představovala oázu klidu. S dětmi se to nějak změnilo a když mě na to jedna moje kamarádka upozornila, přinutilo mě to se nad tím zamyslet. Dřív jsem rozdávala klid, protože jsem ho sama cítila. Teď to nějak nejde, klid zmizel. A proto jsem se rozhodla, že ten nový rok budu hledat svou ztracenou nirvánu. A přestanu se už rozčilovat. Protože mám pocit, že od té chvíle co mám děti, tak se příliš často rozčiluju. A tomu chci udělat přítrž. Od té chvíle co se ze mně stala matka bojuju se svým vztekem. Nemyslela jsem si, že jsem až tak vzteklá. 2. Trávit víc času venku a víc se hýbat Asi netřeba to nějak víc rozebírat. V lednu mi začínají rehabilitace kvůli zádům a kyčlím. Až to skončí, tak si musím najít čas na nějaké další cvičení. A mám pocit, že co Eli začal chodit do š

Do třetice

Ti, co mě znají osobně, i ti, co mě znají jen přes blog, vědí, že jsem si vždy přála tři děti. Tohle jsem prostě vždycky věděla. Až já budu mít rodinu, budu mít tři děti! Když jsme se s manželem dali dohromady a došlo na téma rodina, byla jsem až krutě otevřená. A on s tím souhlasil a dokonce si to také přál. Takže když jsme se začali pokoušet, věděli jsme, že si to dáme třikrát. Na Eliáše jsme čekali čtyři roky. František se tu naprosto samozřejmě objevil téměř hned. A co dál? Elíšovi budou čtyři roky a Fandovi dva. Můj sen mě úplně neopustil. Přesto... se cítím, že další těhotenství a první rok miminka nedám. A nejen já, ale i manžel. A mám takový pocit, že by to bylo složité i pro Františka. Ten když teď zjistil, že jsme doma bez Eliáše a můžu si hrát s ním bez vyrušování a jsem jen jeho, neuvěřitelně roztál a vyrostl. Myslela jsem si, že nemůže být bitý tím, že má bráchu, ale asi jsem se spletla. Mám pocit, že ten pravý vztah mezi námi buduji až teď. I když jsem si ho

Normální rána

Jsem na chvíli zpět a nechávám vás nahlédnout do svého normálního dne.  Můj den začíná něco mezi čtvrtou a pátou (někdy až šestou) hodinou ranní, kdy se ke mně (přes stále spícího muže) přesune František a začne se svou masáží vlasové pokožky (prostě mě škube za vlasy tak dlouho, dokud mě nezvedne nebo sám sebe znovu neuspí). Problém je, že já už většinou nezaberu a tak jen čekám, až zazvoní budík (6:15) a já začnu budit Eliáše. Muž vyskočí z postele jako jura a jde pryč. Zůstávám v ložnici sama s klukama. Fanda lehce vzbuzen naším budíkem se opět domáhá mých vlasy. Elíša stále ještě chrápe a na budík vůbec nereaguje. Přemýšlím, za jak dlouho se zvládneme oblíknout do školky. (Doma nesnídá, prostě nechce.) A tak ležím a opatrně a pomalinku ho budím. Ten se tak kolem půl sedmé začne protahovat a popřeje nám dobré ráno. František se přestane domáhat mých vlasů, protože brácha je vzhůru! Přes můj obličej proto přeleze k němu do postele.  Můžu se protáhnout a zpátky nahodit čelist

Nestíhám...

...a to jsem si říkala, že s jedním dítkem doma budu mít víc času. Čas mám, ale věnuji ho skřítkovi a úklidu. A v poslední době i mé nejoblíbenější činnosti, čtení. A mé nejneoblíbenější činnosti, cvičení. Takže chudák blog tu leží ladem. Mám rozepsaných snad patnáct konceptů a ani jeden se mi nechce dokončit. Taky mám ve wordu kupu různých kapitol jen to pospojovat a zbytek dopsat. A ještě se učíme s Elim básničku pro čerta, aby ho náhodou ze školky neodnesl a on se mohl vykoupit básničkou nebo písničkou. Ač jsem to nečekala, tak se toho, že ho odnese doopravdy obává. Včera mě přesvědčoval, že je vlastně hoooooodně hodný. A taky mi začal lichotit. Což se mi líbí, komu by se to nelíbilo, když mu někdo řekne, že mu to sluší. Obzvláště někdo důležitý. :) Ale ve školce je klid. Učitelky už začínají vyprávět, jak ve třídě zlobí. Já to vidím, jako obrovské plus a zároveň doufám, že ho zvládnou. Faník zase vyrostl a začíná nám vyprávět. Chce taky nějakou svou funkci a tak on pouští

Kašel a jiné katastrofy

Dnes jsem byla už po čtvrté u dětské doktorky s kašlem. To znamená že kašel řešíme už tři týdny. Dnes v noci měli oba kluci teploty a Eli si stěžuje na bolest ouška. Diagnóza stále stejná viróza. Mě už to vážně přestává bavit. Jeden se z toho dostane a druhý s tím začne. Navíc se jim konečně podařilo nakazit i mě. Slovy Elíška: "Fakt paráda." Pomáháte nějak zlepšovat imunitu svých dětí? Nebo je necháváte si tímhle projít?  Popravdě nemyslela jsem si,  že ten nástup do školky bude až takhle extrémní... :/

Co nového...

Nepíšu a nestíhám. Není to v tom, že bych něco připravovala. Eli nastoupil do školky a já si naivně myslela, že budu mít víc času. Bohužel to tak není. Ve školce byl dohromady asi dva týdny. Protože od té doby co nastoupil je neustále nemocný. Už jsem ustoupila a s rýmou ho do školky dávám s naprosto klidným svědomím. (Když jsem ho minulý týden vyzvedávala, slyšela jsem ze třídy tři děti chrchlat a jedno dítě tam leželo s teplotou, že si pro něj maminka jede.) A samozřejmě, když se nedaří tak se nedaří. Proto Fanda chytil nějaký ten chrchlák taky, Eli si zase od včerejška stěžuje na bolest ucha a my s mužem se snažíme z toho nevyspání nezbláznit. Mimochodem ozvalo se mi nakladatelství, že by rádi vydali Annie . Bohužel nemám vůbec čas na psaní a bylo by mi líto něco vydat a pak to nechat být. Proto si říkám až bude víc času zkusím to. Ale cítím, jako kdybych se vzdávala nějaké své velké šance. Na druhou stranu si říkám, že i já musím sama trochu dozrát... Abych ale nebyla tak

Mateřská jako robota

Je to tu! Narodil se vám uzlíček štěstí a najednou vaše hormony brojí proti vám. Po pár měsících se přistihnete, že už se ani nelíčíte. Čisté tepláky jsou tím nejstylovějším hadříkem, který jste za posledních pár týdnů měla na sobě. A pak na sebe koukáte do zrcadla a říkáte si, co se to s vámi vlastně stalo. Na hřištích nadáváte, jak nic nestíháte a drbete s ženskýma, které jste vlastně nikdy nechtěla znát natož se jednou z nich stát. A tu mě to napadlo, proč se vlastně téhle dovolené nepostavit čelem? Proč jí nebrat jako své zaměstnání, nebo jinak. Proč se na ty tři roky mateřská nestane naším povoláním? Je to jiné. Ale věřím tomu, že to jde a že bychom se o to měly pokoušet. Ve většině prací po nás chtějí nějakou činnost. Stejně jako naše děti, kteří po nás neustále něco vyžadují. Ráno se stíháte obléknout, nalíčit a upravit, aby se vás lidi nelekli. Teď že jste se vůbec nevyspala? Můžu vás ujistit, že takhle to půjde dalších pár let a do práce budete chodit stejně. Tak pro

Nelituji...

ale občas mám všeho už plný zuby. A tenhle článek se mi zdá v tomhle tématu zajímavý. Dneska jen taková krátká zpráva, ale nebojte chystám další! ;)

Noc...

...u nás byla opravdu výživná. Fandu přestaly bolet zuby a konečně zase prospal v klidu celou noc. Proto si šel Eli lehnout s teplotou kolem 39 stupňů a v noci měl zimnici. :/ A to se včera do školky začal těšit. Někdy mám pocit, že těch klacků pod nohama máme víc než kolik jich je v lese! :(

O školce

Nedá mi to nenapsat. Beru to jako povinnost napsat o Eliho zvykání si na svou novou životní etapu. Hned první den, co šel do školky, jsem manželovi řekla, že od teď už nějakou tu instituci budeme řešit dalších 20 let. Vyděsil se. Eli se do školky těšil, sice při předávání trochu pofňukával, ale zvládl to v pohodě. V pátek se těšil. O víkendu byl trochu zmatený, že nejde do školky. V pondělí se opět těšil. Ve středu jsem ho jeden den nechala doma, protože v noci nemohl pořádně dýchat a nevěděla jsem, jestli nebude mít teplotu. A ve čtvrtek už se ani s manželem nerozloučil, jak do školky běžel. To se ale po dalším víkendu změnilo. V pondělí tam nebyla jeho oblíbená učitelka a nám začalo peklo. Ve středu v noci se budil s pláčem, že do školky nechce a nebo že chce domů. Ve čtvrtek jsem šla do školky poprvé já. A nezvládli jsme to ani jeden. Eli se zasekl už před školkou, že tam nejde. Asi hodinu jsem ho přesvědčovala než jsme se dostali do třídy, kde jsem ho "opustila".

Domove, sladký domove znovu

Ruina - od slova zruinovat nebo je to obráceně? V konečném důsledku je to v podstatě jedno. Roku 2008 jsem dostala nápad, jak pomoci mým rodičům dokončit jejich projekt a nám pomoci k tomu, abychom si založili vlastní místo k životu. To znamená, že jsem od rodičů koupila dům, na hypotéku. (Víckrát už stejnou blbost pravděpodobně neudělám a nedoporučuji to ani nikomu jinému.) Dva roky jsme tu bydleli a zjišťovali různé neduhy. Nefungující kotel. Nefungující izolace. Nefungující okna. Nerovná podlaha. Praskliny mezi podlahou a stěnami. Špatně pokrytá střecha s nevyhovující krytinou. Špatně udělané okapy. Příliš mnoho věcí - všude. Zatékání do garáže. Rozebraná terasa. ... Prostě seznam na několik výher ve sportce. My se rozhodli, že se pokusíme šetřit a opravit věci postupně, podle toho jak moc nás budou rozčilovat. V roce 2009 se udělala nová okna. V roce 2010 jsme přestavili dva spodní byty na jednu velkou kancelář a tu od té chvíle pronajímáme. (Byty jsme musely přest

17. a 18. Měsíc

Utíká to a přes léto jednou tak rychleji. Faník roste jako z vody a jsou okamžiky, kdy přemýšlím od koho zrovna tohle podědil. V dobrém věstšinou. Je to malý smíšek, který ví jak velkou moc má jeho stydlivý andělský úsměv. To že uvnitř jsou všichni čerti i s Luciferem umí dokonale skrýt. Je to velký kramář, žádný šuplík si před ním nemůže být jistý. Na druhou stranu pokud ví že tam jsou věci pro něj ani se ho nedotkne. Proč by tam lezl? Tam jistě není nic zajímavého! Pokud ho zrovna netrápí rostoucí špičáky není nějak náročný na jídlo. Jako nejvíce sofistikovaný pokrm mu stačí rohlík a nebo celé jablko, kdy mi vrátí jen šťopku. Občas i semnínka. Zbytek jablka ale neúprosně mizí v jeho útrobách. Je to zákeřný útočník. Dneska se schoval tátovi i bráškovi za dveře a když ho oba marně již několik minut hledali z ničeho nic na Eliho vyběhnul se svým "tadyyyy". Eli se lekl, hodně, ale před bráchou to nepřiznal. Co se míry váhy týká má v roce a půl 83 cm a kolem 10,5 kg. Mil

Léto končí

...a tak se opět vracím k blogu. Letošní léto bylo nějak nabité, převážně kvůli mé snaze si to poslední léto před školkou užít. A věřím, že se nám to povedlo. Eli už se na školku těší a jsem zvědavá jak to ten první den bude zvládat. My mu samozřejmě chceme dát dost prostoru, aby si na to zvykl a věříme, že školka nám vyjde vstříc. Ještě nám chybí pořídit pytlík a bačkůrky. A mám rozepsanou kupu článků, o kterých si myslím, že je brzy dopíšu. Dneska tedy krátce ale přece!

Těhotenství a realita

Jsou všude kolem nás a je těžké si jich nevšimnout. Obzvláště když už jste si tím stejným obdobím prošla vy sama a nebo vás právě čeká. Mluvím o těch roztomilých vílách s bříšky, co si je neustále hladí a neustále se usmívají a jsou tak "happy", že vám těhotenství prostě přijde jako jedna velká super úžasná věc. Má to však jeden obrovský háček, tedy vlastně hák a není jen jeden. Počátek těhotenství Na kamarádkách si ho ani nevšimnete a ani o něm nemluví, kdežto když se to bude týkat vás můžete se těšit na: Častější návštěvy toalety. Neskutečnou únavu, kdy usnete klidně i po dvanáctihodinovém spánku při cestě tramvají do práce. Nechutenství, kdy vám přijde každé jídlo naprosto odporné - vůní, konzistencí nebo prostou existencí. A nebo se psychicky připravíte na tři měsíce ranních nevolností. Jenže, co to je? Najednou je vám blbě celý den a ještě ke všemu déle než jen tři měsíce?! A je celkem vysoká pravděpodobnost, že chytnete nějakou chorobu. Angínu, chřipku, zánět č

Červen a Moravské dobrodružství

Rodiče na horách pořádali opékání prasete - jako zahájení letní sezóny. Eli se opět zamiloval do Aničky. Ale jinak jsem je vlastně moc nepotkávala. Eli i Fanda trávili většinu času s dědou a bábou au a nebo jsme byli na procházce. Nový týden jsme načali Fandovým očkováním. Prcek se z toho celý obsypal, takže úžasný v tomhle vedru. A navštívili jsme opět po půlroce zubařku Ivu a objednali se na dentální hygienu. Jsem na to docela zvědavá. Taky pak následovala série špatných zpráv a nemilých překvapení. Ale i několik dobrých věcí se událo. Třeba to, že jsme se dostali do slánské školky a taky naše úplně první třídní schůzka. :) O zbylých dvou volných víkendech jsme výletili, jak se jen dalo. I když výlety byly ohroženy nenadálou střevní virózou. Vlastně jsem byla ráda, že Faník má plínku, protože střídání tří lidí na záchodě by byl pravděpodobně logistický problém... Navštívili jsme veteránské rojení v Lobči. Zajeli si pro jahody do Vraňan a zbytek víkendu zavařovali, uklízeli,

16. Měsíců

Chtěla bych napsat nějaký super článek o tom jak Faník roste a stává se z něj inteligentní a schopný člověk. Na to ale nemám čas takže jen zkráceně. Motorika: Chodí, leze a neustále nám utíká. Umí zatleskat, zamávat a poslat pusu. Inteligence: Když něco chce ihned se rozbrečí, protože má tak větší pravděpodobnost, že tím dosáhne svého. Mluvení: Ano, rozmlouvá se. Poslední nejoblíbenější přírůstek do sbírky je bombom. (Naštěstí ještě veří tomu, že rozinka je bonbon taky, narozdíl od Eliho.) Ozubení i nadále roste. V potravě, kterou přijímá není vybíravý.

Květen

Květen byl super měsíc. Navštívili jsme Zoopark Chomutov a přidali se k nám děda s babičkou. Začali jsme konečně jezdit na kole. A zařídila jsem mužovi vozík za kolo. Přišlo nám vyjádření ze školky. Byl tu bratr se svou novou přítelkyní a navštívili jsme městské slavnosti. Jezdili a obvolávali jsme další školky. Bláznivý měsíc ale vlastně hrozně příjemný a klidný. Oba kluci nějak rychle rostou a dozrávají. A je s nima čím dál větší sranda.

Supermáma

Upozornění Články s tímto štítkem vyjadřují můj názor a můj postoj s jistou nadsázkou a kupou trýznitelské sebeironie. Představa vs. skutečnost Jako budoucí maminka nasupující do kolosu zvaného mateřství jsem měla plno iluzí a deziluzí o mém budoucím maminkovském já. Moje představa byla taková supermáma, co zvládá naprosto všechno, má plno času na sebe, na děti i na muže. Která, když už je doma, tak se zvládá postarat o děti a behěm toho každý den navařit skvělou krmi i s dezertem. Která dokáže udržovat v bytě dokonalý pořádek. Zvládá drobné domácí opravy a třeba si i vymaluje. Dokáže dopoledne nakoupit. Která už od rána vypadá jak z reklamy na happy family. Moje představy se ale netýkaly jen mě. Zatáhla jsem do téhle nebezpečné hry i své (tehdy ještě téměř neexistující) děti. Jak všechny miminka hezky spinkají (jinak by se přece neříkalo, že spí jako mimino)! Jak mít dítě vás naplní pocitem naprosté nirvány a dá to smysl veškerému bytí. Že miminka voní. Že na svoje dě

15. Měsíců

Sundavá si ponožku. Tu pravou, neustále. Tlačí se mu cca pět nebo šest zubů. > A vykoukly mu obě horní stoličky. Takže zubů má dohromady už deset. Během tohoto měsíce mu najednou vyrostlo a prořízlo pět zubů! Neuvěřitelný! Stává se z něj taky pěkný závisláček na mě. Nechce být ode mě nějak daleko a nikdo jiný ho nesmí uspávat. Možná tomu pomohla i naše dovolená, kdy jsem s klukama jela sama na hory. (Sice tam mám rodiče, ale ti pracují a nehlídají.) Ze slovní zásoby zmíním: Fanda, tata, mama, baba, dida (občas děda a občas Elí - protože ten o sobě stále jako o Didim mluví), ponožka, banán, papů, papá, juuuuuuu, ehm s prstíkem - označuje směr kam jít, a taky nově rozklíčované elej - dělej, ve smyslu "tak sebou už kurňa hněte". Slůvko dívej ustoupilo do pozadí lepšího elej. V kočárku se mu prozatím ještě líbí a já jsem ráda. Občas si v něm dopoledne zdřímne. Spánky se rozdělují na dvakrát denně (dopo a odpo) a nebo jen jeden po obědový. Zato dvou až tří hodinový. A

Já něco vyhrála?!

Mezi blogerkami proběhla kampaň Dove a zootí DOBRO. Na facebooku proběhlo hlasování o nejlepší slogan jenž by vystihl myšlenku, že všechny jsme krásné, jedinečné a sebevědomé... No, přemýšlela jsem jestli se zapojit a čím. Ten slogan mi ale nedal spát. Až jsem se rozhodla, ten svůj, co jsem vymyslela, poslat. Krása je úhel pohledu!  Ten je z mojí hlavy. A představte si, tenhle slogan obstál a vyhrál! Mám radost a hlavně děkuji všem, co pro něj hlasovali. :)

Já a běhání

Zase jsem s tím začala. S láskou jsem si ráno obouvala tenisky, věříc že to půjde lépe jak na kole. Pár zbytečných pohybů na rozhýbání a dvacet minut naprosto volného času. A pouhých 2,5 kilometrů. Klepající se plíce. Třesoucí se ruce. Nohy jak z rosolu. A kilometr za 8:09 minut. A endomondo mi hlásí, jak jsem se zlepšila. Se mnou je to fakt marný. Ale zase mám nový poznatek. Dvacet minut aerobicu se NErovná dvaceti minutám běhu. A že je jedno jestli běhám nebo jezdím na kole, protože pořád jsem pomalá. Ale těch dvacet minut jsem využila naprosto maximálně! :)

Zpráva z výletu

Ahoj! Máme se tu dobře, babička je na nás hodná. Máme hodně jídla. Venku je to hezký. Viděli jsme krávu. Velkou! S rohama jako má čert. Každý den chodíme na procházky a už mě trochu bolí nohy. Máma mě nutí chodit až když začnu kvílet a kňourat tak mě vezme na board. Ale jelikož tu jsou samý kopce, tak pořád funí a nadává. Možná kdyby víc tlačila a míň nadávala šlo by jí to líp. Děda pořád něco opravuje a nevypadá moc dobře. Vecěr je dokonce utahanější jak máma. Jdu teď spát, po o... Tak zase příště! Pa Didi (Eli) PS: Joo dovolená fajn!

Školka

Tak jo je to tu. Rozhodnutí. Eliho do školky nevzali. Ze 70 dětí brali 24!!!! Přijde to jenom mě nespravedlivý a divný? Tak zkoušíme jiné slánské školky a přemýšlíme, že ho možná budeme vozit i do nějaké vesnice kolem nás. Do školky. Oba jsme se rádi zbavili ranního dojíždění a teď bysme vozili Eliho. Eli vypadá dost zklamaně. Já jsem z toho dost nasraná.

Den matek

Poslední dobou se docela ohlížím zpět. Do minulosti. A musím narovinu říct, že ať už jsem dělala cokoliv, nic mi neudělalo tak trvale dobrou náladu, jako být na mateřské a starat se o ty své dva raubíře! Samozřejmě jsou dny, kdy mám chuť utéct a zavřít se (nebo je) někde hodně daleko.  Ale teď, když se mě někdo zeptá, jak se mám tak odpovídám, že skvěle a dokonce to tak i myslím! A proto:  Ženy, matky (bláznivé, vy co si myslíte, že jste normální i vy nenormální) užijte si dnešní den! 

Začátky na kole

Přesně si pamatuju okamžik, kdy jsem si zamilovala jízdu na kole. Bylo mi asi třináct a s kamarádkou jsme si udělaly výlet na kole. Jely jsme ten den asi padesát kilometrů a mě bylo jasný, že druhý den nevstanu ani z postele. Ale ta pohoda, kterou jsem tehdy uvnitř prožívala byla užasná. Tehdy jsem se do kola a cyklistiky zamilovala.  Proto se právě teď cítím dost trapně. Včera jsem po roce a půl znovu usedla na svůj nový stroj. S Fandou za zády a úsměvem na rtech. Který mi zmizel už po pár minutach jízdy.  První táhlý kopeček jsem ani pořádně nevyjela.  U druhého mírného kopečku jsem začala klít.  A třetí kopeček jsem kolo už regulérně vedla.  Rudá, spocená a s pocitem na zvracení a s vědomím vlastní neschopnosti a marnosti.  Zároveň ale s větší zarputilostí a odhodláním ten blbej kopec porazit!!!! 

14. Měsíců

Faník a jeho 14-ti měsíčniny proběhly nějak bez povšimnutí.  Poslední dobou si víc všímám toho, že Eli je větší chůva než já. Když Faník upadne, dá mu pusu a vyřešil to. Když má žízeň, Eli mu donese flašku.  Jen to přebalování a uspávání nezvládá. Zřejmě vidím úděl druhorozeného. Rodiče ho tolik neznají.  Nechci zasahovat do jejich vztahu, ale na druhou stranu bych chtěla taky nějaký čas trávit jen s Faníkem a poznat ho lépe. Proto jsem ráda, že Faník vynechává poobědový spánek a my si spolu můžem hrát. Jinak přes den spí dvakrát. Chození se zlepšuje, ale taky jsme byli na procházce, já ho vytáhla z kočárku, ať se projde a švihnul s sebou o zem tak, že má odřenou tvář, nos a obočí.   Povídá si s námi a občas použije i opravdové slovo. Dívej, máma, pápa a bába, to jsou ty nejoblíbenější, občas k nim připluje nějaké zajímavější. Ale daleko raději ukazuje prstem.  Je to mazel a strašně rád je u někoho z nás. A nejraději k nám zacouvá (aby viděl co se děje) a prostě dřepne. A dostává mě ja

Mami, jsi blbá...

Poslední dobou, když se Eli naštve vypustí z úst něco takového. Blbá, zlobivá a ošklivá. Nevím, kam na to chodí. Nebo kdo by mu něco takového řekl. Většinou se snažím vše vysvětlovat. Ale tohle mi nějak nejde. Nevím jak mu pořadně vysvětlit, že taková slova můžou druhému ubližit... Dneska se hádali s mužem u oběda, právě kvůli tomuto nadávání. Až jsem musela bouchnout do stolu a oba okřiknout ať raději mlčí. A to jsem myslela, že něco takového budu řešit až za pár let!

14-15. týden

Začátek dubna jsme oslavili rýmičkou. Napřed Eli a pak i Fanda. V druhém týdnu jsem rezignovala a už jsem oba hnala ven. Aby toz nich sluníčko vytáhlo a já se nezbláznila. Ve středu jsem vzala Eliho na Den otevřených dveří do školky, kam ho chceme dát. Paní ředitelka mi řekla, že ho vůbec nemusí vzít a proto nechce nic slibovat. Doufám, že ho vezmou, protože on potřebuje už trochu jiné podněty a trochu jinou společnost. A to mě přivádí k předsevzetí na další týden a to zkusit Eliho dostat do místní soukromé školky na jedno dopoledne za čtrnáct dní. Aby si pomalu zvykal a předvedl, jak bude reagovat. A v neděli jsme měli velkou slávu, muž slavil 32 let svého života. Oslavili jsme narozeniny v rodinném kruhu procházkou po městě (mezi deštěm a lijákem). Muž pronesl něco jako co víc by si mohl přát, ale nějak si nejsem jistá zda žertoval a nebo to myslel vážně. Já si na narozeniny totiž přeju polstrovanou místnost, kam nikdo nesmí, aspoň tak půl dne a zbytek dne strávit s mužem. Snad u

Březen

Březen byl rozhodně zajímavý měsíc. Hned na začátku začalo sněžit a tak jsme se rozhodli vyrazit za rodiči do Krušných hor. Celou dobu jsme strávili sáňkováním a bobováním. Eli si celou naši sněhovou kalamitku užil, a to bylo to nejhlavnější. Pak jsme měli naplánovanou oslavu narozenin, kluků. Ta se myslím také povedla. Nakonec jsme strávili Velikonoce v maličké městské zoo v Zájezdě. Kde se dětem vážně moc líbilo.  Snažili jsme se trochu pomoct Faníkovi s cestovací averzí, no, nemyslím si, že bude velký cestovatel. Buď spí, řve a nebo jí. Nic jiného v autě prostě nedělá. A zlomit nám to nejde.  Já se navíc stále necítím po Mireně nejlíp (dávám tomu ještě nějakou chvilku, ale už mi to leze na nervy).  Oba kluci ale za březen udělali mnoho pokroků. Fanda běhá, Eli stále a stále mluví (dokonce i když usíná) Někdy mi to přijde roztomilý. Někdy už moc ne...

Jedno sobotní odpoledne

Lidi, kteří nemají sourozence přišli o mnoho. V mém životě jsousituace, kdy bych si svého bratra odpustila a vlastně ani nelitovala. Už někdy na druhém stupni základní školy, jsem začala tvrdit, že jsem jedináček. A přesto našly se i takové učitelky, které byly schopné mi mého bratra o hlavu doslova omlátit. Měla bych začít od začátku, věřím, že když se z toho vypíšu, bude mi o trochu líp. Mezi mnou a mým bratrem je sedm let rozdíl. Ze začátku, to si nepamatuju, znám to jen z vyprávění, mě můj bratr velmi miloval. Staral se o mě, bránil mě a pak přišla zřejmě puberta a tu už si pamatuju. Kdy mě v rámci výcviku, bil a nutil lhát ale zároveň s ním byla i sranda, když nebyli poblíž jeho kamarádi, to se vracel k výcviku. Ale i tak jsem se nedokázala přinutit ho nemít ráda a vždy jsem ho před rodiči hájila a chránila. Pak se ale stalo něco a mě to něco stále utíká. Bratr utekl z domu, začal krást a začal brát drogy. Nebylo to příjemné období pro nikoho, doteď nedokážu pochopit, jak

Tři roky!

Včera večer to bylo tři roky, co k nám do rodiny přišel Eli. Tři roky naplněné absolutním štěštím, že ho máme. Naplněné smíchem, pláčem, radostmi i nějakými těmi bolístky. Nestačím se divit, jak rychle se mění a dospívá. A jaký skvělý kluk se z něj stává, s obrovskou fantazií, smyslem pro humor a jak je milující, pozorný, mazlivý, všímající si všech drobností, ukecaný a nadšený. Má i své chvilky kdy je trochu ukňouraný a občas se snaží něco si vybrečet. Ale těch je čím dál tím méně. Je to náš prvorozený a to mu zůstane. Je to dítě o kterém jsme si mysleli, že nikdy mít asi nebudeme. Proto je možná i trochu rozmazlený. A my ho budeme vždy milovat, jak jen to bude možné.

První rok s Faníkem

Stál jednoznačně za všechno to usílí. Mít děti takhle po sobě je úžasná příležitost, jak toho o sobě hodně zjistit. U mě to je například: Umím ječet jak ta největší hysterka. Dokáže se ze mě stát osmiruká bohyně a někdy i dvanáctihlavá saň. Pořádek v bytě je pro blbce. Hodiny jsou velmi ale opravdu velmi zastaralý a relativní způsob měření a zaznamenávání času. Stačí před odpoledním spánkem a po odpoledním spánku. Opravdu mi stačí naspat i jen dvě hodiny a nadále normálně fungovat (pokud je doma dostatek kávy). A mohla bych pokračovat do nekonečna, ale o tom tenhle článek není. Je o Faníkovi a jeho prvním roce. Za který zvládl vyrůst z malého žluštístka až po neuvěřitelného svůdníka a herce. Vrůstem to dotáhl až na 77 cm a 9,5 kg. Coby lezec je si jistější ale byl i nachytán, že umí stát i chodit. Jen u toho nikdo nesmí být. Má rád téměř veškeré potraviny, co se mu nabídne to sní. Zvládá si na starším Elim vynutit co chce. Je naprosto zarputilý a nedá se jen tak odradit.

Depka

Padla na mě nějak pisatelská deprese.  Mám rozepsaných několik článků a příběh do bez-hranic a taky Faník oslavil rok a já prostě nemůžu psát. Články by vyšly příliš černé, příběh no hrdinku bych už v první kapitole mohla zabít a Faník by si oslavu nedokázal užit... Omlouvám se těm, co čtou. Jistě brzy budu přispívat, jen mě musí opustit tahle snad poslední zimní nenálada... 

7/2016

Další únorový týden, kromě toho, že jsme s Elíšem byli jediní komu se líbila sněhová nadílka se toho moc nestalo. Eli se jednou probudil s uchem plným krve a tak jsme si udělali hromadný výlet na ORL. Naštěstí vše dopadlo dobře a oba kluci jsou zdraví. Jen Eli se škrábnul na špatně viditelném místě a Faník má škrábací uspávací tik. Já také byla donucena jít ke své doktorce a zvážit nějaký druh vhodné antikoncepce. Pokud doopravdy nechci dalšího potomka. Nabídla mi hormonální tělísko a já to nyní zvažuji. Rozhodně to je levnější než pilulky a komplikce se téměř nevyskytují... O víkendu jsme navštívili dědu s babi a užili si docela klidný den. A taky jsme s Elim projeli jeho "monenu" konečně. A ještě jedna opravářská: Muž se rozhodl, že na digestoři opraví nefungující světlo.  Eli tátovi pomáhal a nová digestoř dorazí v úterý! :) Přeji všem krásný týden!

5-6/2016

Pondělí začalo nevlídně, aspoň pro mě. Vstávala jsem levou ani ne nohou ale rovnou půlkou a už jsem si říkala jestli takhle bude cely tyden bo to potěš koště... Naštestí jsme si daly kávu s kamarádkou a to mě celé ráno utěšovalo. A odpoledne už mi bylo o trochu líp. A to i přes opětovné vytírání našeho záchodu, protože Eli začíná experimentovat. (Tentokrát se rozhodl, čůrat do nočníku ve stoje od umyvadla... O-O Taky si myl ruce v záchodové míse i s jeho výtvorem... Jestli nic tak tohle mě zničí!) Další tyden jsme si dělali procházky a na cvičení jsem musela být sama s oběma prcky. Protože babička nám nastydla. A byl to teda zápřah.  O víkendu jsme byli doma, protože mě zase zmohla nějaká viróza. Naštěstí kluci to ode mě nechytli. Zato jsme pracovali na ložnici. A konečně udělali Elimu postýlku! Roztřídila jsem ale taky všechny papíry! Takže produktivní víkend...

4/2016

Tento týden byl zajímavý. Eli mě vykázal ze cvičení, že půjde s babičkou. Minule ho to asi bavilo. A taky si ve čtvrtek rozrazil nos. Opět. Už mu ta jizva konečně zmizela a tak se rozhodl, že si vytvoří novou. Vzal Fandovi jeho vozík, rozhodl se, že mu s ním uteče. Zakopl. A bum... Už teď všem říká, že má au. Na nose. A ještě ten jeho přikyvující výraz. No je k sežrání! Fanda stále pokouší mou i manželovu trpělivost při neustálém stání a řvaní. Neb když nestojí, tak chce něco s čím si zrovna hraje brácha. A chytá amok-řev. Pomáhá jen když je v ruce. Já jsem cvičit ještě nebyla, stále trochu pokašlávám a nechci to podcenit. Zato jsem konečně začala zase háčkovat. A baví mě to! Takže stále hledám, co kde a jak jde uháčkovat. O víkendu, jsme se s manželem dohodli, že pojedeme k jeho rodičům a možná si pojedeme i samy nakoupit. Opět. Chtěli jsme jet na hory k mým rodičům, ale jelikož jsou letní prázdniny, tak na nás nemají čas. A v neděli byl Eli tak ukňouraný a protivný, až lezl n

11. Měsíců

Faník začíná procházet separační krizí. Snažíme se to zvládat, ale někdy je to už moc. Jeho období táta a máma se velmi porůznu střídají. Učí se také stát bez opory. Ze začátku to bylo náhodou - Eli mu odjel s autem o které se opíral, nutně potřeboval držet dvě kostičky a zapomněl že stojí, lezl do myčky pro lžičku a když ji ukořistil, tak s ní ještě pár chvil postával. Později se ale pokoušel zvednout do stoje. Což se mu daří, čím dál častěji. Obávám se, že Faník tomu roku taky uteče. Naučil se slézat z gauče i křesla. Občas to zkouší na přebalováku, který poslední dobou skoro vůbec nepoužívám. Na zemi mi to přijde jednodušší. Eli ho krmí svými dobrůtkami. Lentilkami, jogurty, obědem, sýrem... Prostě vším, co má sám rád. Na kontrole v deseti měsících (spíš deset a půl) má naměřeno 75 cm a naváženo 8,7 kg. Je to vztekloun největší, když se mu něco nedaří je schopen vřeštit tak, že by vzbudil i hluchého. Spánkový režim si vcelku drží. Dopoledne a odpoledne půl hodinka a po o

3/2016

Začal padat sníh. Nastalo to nejkouzelnější období zimy. A co se asi přihodilo? Rýmička na mě! Tímhle prokletím trpím už od mala. Můj táta mě kdysi brával jako takový stoprocentní barometr. "Hele koukej, nějak začíná posmrkávat. Bude hezky!" Následně jsem touto úžasnou chorobou nakazila: (v tomto pořadí) Faníka - ten naštěstí posmrkával čtyři dny (od úterý) a nemusela jsem vytáhnout ani ten zlopřístroj (odsávačku) Eliho - dva dny (od čtvrtku) urputného smrkání a do víkendu byl v pohodě Muže, který nezačal ani pořádně smrkat, jen tvrdí, že když se ráno probudí tak cítí ucpaný dutiny Takže nejhůř jsem to odnesla zase já. Na jednu stranu si říkám, aspoň že tak! Na cvičení jsem dokonce s Elim poslala babičku. Která se vrátila naprosto nadšená a se spoustou nových informací. Nechápu jak to dělá?! Ta by rozmluvila i němého! O víkendu jsme se rozhodli využít té nádherné bílé sněhové nadílky a vyšli jsme bobovat. (Fotky na rajčeti budou, jen později.) A muž rozhodl, že

10:54

To je přesný čas, kdy se to stalo. Poprvé mi Eli řekl, že mě má rád. A i to tak myslel. Nezpíval písničku, nic. Viděl, jak se mazlím s Faníkem, přišel ke mně a řekl: "Mám tě rád, mamino." Ještě pořád mám slzy v očích. A nejen kvůli nachlazení...

2/2016

Tak tenhle týden snad ani nestojí za zaznamenání. Doma jsme si hráli, venku jsme byli převážně na zahradě a jediné co nám přineslo trochu oživení bylo cvičení. Byla tam totiž Barča, což Eli hlásil už od dveří. Ale na cvičení se zase trochu zasekl, rozvázal až když jsme odcházeli. Pak jsem si říkala, že bych zkusila jít na cvíčení i s Fandou. Ten ale v určený den přehodil svůj spánkový režim. Asi se mu prostě nechtělo. Protože už spí zase jako vždycky.  Já jsem v novoroční euforii stoupla na váhu. Náhle jsme k ní pocítila nepřekonatelný odpor, když ukázala to děsný číslo (79 kg). To znamená, že od porodu jsem sundala 1 kilo! Nechápu, jak je to s tím vším pohybem kolem dětí a domu možný... A tak se snažím ráno dvacet minut zahřívat svaly. Víc času mi zloprcci nedají.  Jinak muž stále nepohyblivý, sice už je to lepší, ale pořád jsou dny, kdy je rád, že ráno vstane z postele... Zvažovali jsme zda o víkendu nejet na hory. Nakonec to vyhrála kachna u tchánovců a možnost si zaje

1/2016

První týden v roce a my ho prožili tak nějak moc rychle. V zimě mám pocit, že ty dny letí tryskem. Napřed jsem, odhodlaná že s klukama budu chodit každé ráno na procházku, dostala sprďáka od nějaké babičky na hřišti, že na hřiště je moc zima. Eli byl zateplený od hlavy až k patě a táhnout ho řvoucího, že nemůže na koníka, mi v tu chvíli přišlo horší... Navíc nemáme ty děti otužovat?! A pak už mi docházely nějak postupně baterky. Zase jsem ale s klukama vařila, probrala a vyzkoušela všechny nové hračky od Ježíška. Hodně jsme modelovali a Eli si zvykl na to, že se po probuzení pouští pohádka. (Má teď vždy když odpoledne vstane špatnou náladu a tohle ho trochu uklidní.) Zato já se rozhýbala na hodině pilates. Konečně začínám zase aspoň něco cvičit, i když jsem si myslela, že to bude větší dřina. Od jara se chci ještě rozběhat (plán) a k narozeninám jsem si u muže objednala kolo. Muž byl u zubaře a stále si ještě nerozhýbal ty záda, což ho trápí víc na duchu než na těle. A tak z

10. Měsíců

Obrázek
Novinky v domě jsou, že se Faník rozjedl. Sní úplně všechno, pokud je to podáváno z mého talíře. Z dětských lahviček nejí žádné. Občas nějakou s těstovinami. Umí vylézt na gauč a to je jeho nejoblíbenější stanoviště ze kterého pozoruje veškeré dění. Se sestupem z gauče to bývá horší. Ale občas se mu to i povede.  U slov jsme se zasekli na "máma", "bába" a "blbá" (nepopiratelný vliv dědečka).  A umí krásně paci, paci a moc se u toho směje. A naučil se i "Jak jsi veliký?" (Přesnem druhý den po tom co jsem napsala, že to neumí.)  Spí docela v pohodě. Třikrát během dne a v noci se budí maximálně dvakrát. (Kolem druhé a čtvrté ráno.) Vstáva ale mezi pátou a šestou.  Šibal je zo ale pořád stejný.