Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z prosinec, 2016

Předsevzetí

Ač si je obvykle nedělám, letos udělám vyjímku. Je totiž pár věcí, které bych chtěla ve svém životě upravit a nebo na nich pracovat. 1. Můj vztek a vnitřní klid Kdysi za mnou chodilo pár lidí, protože jsem pro ně představovala oázu klidu. S dětmi se to nějak změnilo a když mě na to jedna moje kamarádka upozornila, přinutilo mě to se nad tím zamyslet. Dřív jsem rozdávala klid, protože jsem ho sama cítila. Teď to nějak nejde, klid zmizel. A proto jsem se rozhodla, že ten nový rok budu hledat svou ztracenou nirvánu. A přestanu se už rozčilovat. Protože mám pocit, že od té chvíle co mám děti, tak se příliš často rozčiluju. A tomu chci udělat přítrž. Od té chvíle co se ze mně stala matka bojuju se svým vztekem. Nemyslela jsem si, že jsem až tak vzteklá. 2. Trávit víc času venku a víc se hýbat Asi netřeba to nějak víc rozebírat. V lednu mi začínají rehabilitace kvůli zádům a kyčlím. Až to skončí, tak si musím najít čas na nějaké další cvičení. A mám pocit, že co Eli začal chodit do š

Do třetice

Ti, co mě znají osobně, i ti, co mě znají jen přes blog, vědí, že jsem si vždy přála tři děti. Tohle jsem prostě vždycky věděla. Až já budu mít rodinu, budu mít tři děti! Když jsme se s manželem dali dohromady a došlo na téma rodina, byla jsem až krutě otevřená. A on s tím souhlasil a dokonce si to také přál. Takže když jsme se začali pokoušet, věděli jsme, že si to dáme třikrát. Na Eliáše jsme čekali čtyři roky. František se tu naprosto samozřejmě objevil téměř hned. A co dál? Elíšovi budou čtyři roky a Fandovi dva. Můj sen mě úplně neopustil. Přesto... se cítím, že další těhotenství a první rok miminka nedám. A nejen já, ale i manžel. A mám takový pocit, že by to bylo složité i pro Františka. Ten když teď zjistil, že jsme doma bez Eliáše a můžu si hrát s ním bez vyrušování a jsem jen jeho, neuvěřitelně roztál a vyrostl. Myslela jsem si, že nemůže být bitý tím, že má bráchu, ale asi jsem se spletla. Mám pocit, že ten pravý vztah mezi námi buduji až teď. I když jsem si ho

Normální rána

Jsem na chvíli zpět a nechávám vás nahlédnout do svého normálního dne.  Můj den začíná něco mezi čtvrtou a pátou (někdy až šestou) hodinou ranní, kdy se ke mně (přes stále spícího muže) přesune František a začne se svou masáží vlasové pokožky (prostě mě škube za vlasy tak dlouho, dokud mě nezvedne nebo sám sebe znovu neuspí). Problém je, že já už většinou nezaberu a tak jen čekám, až zazvoní budík (6:15) a já začnu budit Eliáše. Muž vyskočí z postele jako jura a jde pryč. Zůstávám v ložnici sama s klukama. Fanda lehce vzbuzen naším budíkem se opět domáhá mých vlasy. Elíša stále ještě chrápe a na budík vůbec nereaguje. Přemýšlím, za jak dlouho se zvládneme oblíknout do školky. (Doma nesnídá, prostě nechce.) A tak ležím a opatrně a pomalinku ho budím. Ten se tak kolem půl sedmé začne protahovat a popřeje nám dobré ráno. František se přestane domáhat mých vlasů, protože brácha je vzhůru! Přes můj obličej proto přeleze k němu do postele.  Můžu se protáhnout a zpátky nahodit čelist