Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z listopad, 2015

Můžu?

Eli přišel, že chce k Fandovi do postýlky. Řekla jsem mu, že se nejdřív Fandy musíme zeptat. Od té doby vždy přiběhne k Faníkovi: "Fando můžu do postýlky? Můžu? Jo?"  A s rozběhem mu tam skočí. 

9. měsíců

Že je Faník, poťouchlík, to víme už dlouho, ale jeho nátura se začíná čím dál tím víc projevovat.

A je to super.

Kromě toho, že nás nenechá vyspat, zalézá na místa, kde ho nevidíme a když ho všichni hledáme, tak se tomu i směje. (Podle smíchu ho pak lze i najít.) Na to si člověk zvykne celkem rychle.

Ale projevil se u něj další batolecí neduh. Nikde jinde než v kočárku mě neoslovuje. Žvatlá pořád, to jo. Jenže když jdeme na procházku a jemu se v kočárku přestává líbit, začne na celé kolo rozhořčeně řvát: Máamá. Doma jsem to z něj vymáčkla až o týden později.

Neustále jsem se také trápila kvůli tomu jeho ne-sezení. A hádejte, tchyně ho měla hlídat asi 1,5 hodinky. Než se s Elíšem vrátíme ze cvičení a zrovna v tuhle a jedinou chvíli si sedl a hrál si s ní. Nechápu a mám pocit, že nám to dělá schválně.

Co naplat i tak ho všichni i nadále zbožňujeme!

Jen díky mému pobytu v nemocnici je už odstaven. Mám v sobě plně rozporuplné pocity, ale možná je to tak nejlepší. Navíc kojila jsem necelýc…

Co musím strávit...

Probudil mě zvláštní pocit. Nepříjemný. Bylo něco kolem půl druhé. Děti spaly a spokojeně oddychovaly. Muž to samé. Chvíli jsem přemýšlela, co že mě to tedy vzbudilo?! Než se to dobrovolně ozvalo samo.

Žaludek.

Začala jsem proklínat, že nám rodiče přivezli ze Slovenska ty domácí klobásy.

"No nic, holka vstávej, jdi si loupnout psyllium. Do rána to bude dobrý." Dle svého soukromého pokynu jsem vstala a šla do kuchyně. Čtyři metry mi trvali patnáct minut. Chvílemi jsem si připadala, že budu zase rodit. Zapila jsem práškové psyllium a letěla nakojit Faníka. Byly dvě hodiny ráno.

Jen co malý opět spokojeně usnul. Žaludek se ozval znovu a tentokrát jinak než jsem zvyklá. Psyllium i všechno, co zůstalo v žaludku jsem po pár minutách odevzdávala porcelánovému bohu.

"Zkus trochu mlíka."

Bylo obětováno stejně jako psyllium.

Někdy kolem třetí ráno a svém stoosmém průchodu mezi obývákem a kuchyní jsem se rozhodla, že už nezvládnu ani pět minut a probudím svého chotě, ať mi za…

Skutečné rande

Konečně jsme si s mužem po nějakém tom roce (cca 11 měsíců) udělali čas na rande.
Děti předali dědečkovi a babičce a vypadli do velkoměsta. (Metropole Zličín)
Plán byl jasný, nemyslet na děti, jít na Spectra, porozhlédnout se po vánočních dárcích a dát si kávu.

Proto:
Děti jsme vzpomínali už v autě na cestě. (Metropole je od nás 20 minut.)
Lístky už jsme koupili v dobré náladě, že si užijeme aspoň ten film a nikdo ho nebude vyrušovat, křičet do něj a nebo se domáhat čůrání. Což se i stalo.

Teda nevím, co všichni mají, ale Spectre je podle mě povedená bondovka. Napětí, bondgirl, velkolepé scény a akce. Jen tu vrtačku si za mě mohli odpustit. I když chápu, že i tohle tam musí být.

Porozhlédnutí se po vánočních dárcích proběhlo taky v klidu, až na to že už mi autíčková domácí mánie začíná lézt na nervy a každý pokus koupit cokoliv jiného muž okamžitě vetoval.

Kafe jsme si ale nedali, oba, a dokonce můj muž víc než já, jsme chtěli domů za těmi rošťáky.

Kteří si vlastně ani nevšimli, že js…