Proč je tak těžké být milý a vstřícný na vlastní děti? Strašně ráda si o sobě myslím jak dokážu být nad věcí. A většinou se i snažím být nad věcí a povznést se na ty materiální požitky. Jako porazítkovaný gauč, rozlité pití na křesle, stole a koberci, voskovkami pokreslený právě vyčištěný stůl atp. Vlastně většinou když se ohlédnu zpět tak vidím jak v tu chvíli kdy na svoje děti křičím jsem malá a hloupá a že nedovedu být nad věcí, když se jedná o moje vlastní děti. A přitom neměla bych právě jim být tou vřelou, milou a klidnou osobou za kterou mě okolí považuje/považovalo? Jakto že k cizím dětem přistupuju s nadšením a nějaké ty jemné přešlapy toleruju? Jakto že většina lidí se k vlastním dětem chová hůř než k cizímu člověku?! Jakto, že i já se k nim občas chovám tak strašně jako oni ke mně?! Nebo je to jen tímhle? Opravdu se jedná o zrcadlo nastavené čelem ke mně? Jak vy k my, tak my k vy... Strašně moc si přeju být milá, klidná a rozmýšlivá... jenže zrovna dneska se mi n