Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z březen, 2017

Eliášovo čtvrté výročí

Co napsat o čtyřletém klukovi? Tohle už není o nočníku, kočárku a jiných hmatatelných vývojových meznících.  Teď je to daleko víc o osobnosti a tu je setsakra těžké popsat. Protože se každou chvíli znovu utváří a mění a já jediné, co můžu dělat je být tady a chytat slzy a smát se s ním.  Eli je neskutečné dítě, všímá si všech detailů a zapisuje a hodnotí a když mu něco nesedí, nebojí se mě zeptat. Kéž by mu tohle zůstalo!!!  Většinou je to veselý kluk se smyslem pro humor. Ale umí být i protiva a když se mu nechce tak prostě NE. S tátou umí jít hlavou proti zdi. Ani jeden neumí ustoupit, pokud se naštvou. Zato je otevřený a naprosto k sežrání svou roztomilostí a umí toho využívat!   Vždy jsem si přála, aby se kluci uměli ozvat, když se jim něco nelíbí a tohle zvládá.  Teď jen se ještě trochu poprat s projevy, které jsou občas nepřijatelné. Ale je přece jen ještě dítě! Učí se, každým dnem i minutou.  A já se hodně snažím učit od něj. Asi neví kolik sebereflexe mi dává! Je

Fialová

Přemýšlela jsem, jestli tenhle článek vůbec napsat. A když tak jaký mu dát název... Pak jsem si vzpoměla na tenhle IT vtip: "Přijdu do baru a tam sedí kočka. No to si nedovedeš představit 90-60-90..." "Cože?! Vona byla fialová?!" Takže... v listopadu jsem se rozhodla vyměnit baterky ve váze. A když jsem si na ni stoupla nevěřila jsem vlastním očím! V tu chvíli jsem pochopila, proč je mi většina mého oblečení těsná. Ukázala se tam odporná číslovka téměř 85 kilo! Tolik jsem vážila, když jsem byla těhotná! V devátém měsíci! Nebudu vám vyprávět, jak moc se mi chtělo brečet... A já se rozhodla, že takhle teda NE! Začala jsem se potit na stroji - eliptical. Každý den kromě víkendu 20-30 minut. Jenže kolem Vánoc se rozbil, přece jen už ho s mužem máme víc jak deset let. A mě se váha v lednu ustálila na 78 kilech. Už aspoň nezačínala osmičkou ale ten pohyb mi tak nějak začal chybět a tak jsem začala klasicky posilovat. Dřepy, výpady, sedlehy... Další klacek mi padl

12/2017

Tak jo... Se školkou jsem to pravděpodobně přechválila. Tenhle týden spal do středy, protože ve středu mi řekl, když jsem si ho vyzvedávala, že plakal, protože chtěl být s námi. A tak jsem spaní do konce týdne odpískala a rozhodla se, že další týden ho k tomu nebudu přemlouvat ani se ho na to ptát. Počkám, jestli s tím nezačne za chvíli zase sám. Konečně jsme taky odvezli kola na každoroční seřízení a odvezli auto do servisu. Taky jsme obdrželi kalkulaci na střechu. A doufám, že to je letos všechno. Samozřejmě, když už jsme jeli odvézt kola, tak jsme Elimu slíbili, že si může vybrat kolo. Strašně se těšil a ještě víc se bál. A pravděpodobně je trochu po mně, jelikož si myslel, že se to asi naučí jen z dívání se na kolo. Proto když na něj sedl a nešlo to úplně lehce, začal být trochu rozpačitý. Vyzkoušel ještě jedno kolo, na kterém se šlapalo úplně stejně a tak si vybral krásného černo-zeleného leaderfoxe . (Koupili jsme nové kolo, protože se bude dědit a Eli se bojí, takže mu ch

11/2017

Nový týden se nesl v duchu poklidu. A to hlavně i kvůli tomu, že se Eli sám rozhodl, že bude spát ve školce! A za tenhle obrovský úspěch vděčím Kájově mamince. Elda má ve školce kamaráda Káju a ten tam spinká. A jednou v šatně se Eliho ptala jestli tam taky nechce spát. Popsala mu jak to vypadá a on vypadal jako že ho to vůbec nezajímá. Proto když v neděli přišel, že si chce připravit pyžámko byla jsem v šoku! Ale den je hned o dost klidnější. Nikam nikdo nemusí spěchat a je to pohoda. I Elimu se nový režim líbí. Jen chudák Faník si to nějak neužil. Ve středu si začal stěžovat, že ho bolí ouško. A tak jsme ve čtvrtek vyrazili na ORL. Kde mi pan doktor vysvětlil, že má rýmu jak trám a to ho v uších tlačí. Já si zrovna začala libovat v tom, jak je zdravý... Takže stříkáme, uvolňujeme a léčíme... zase...

10/2017

Tenhle týden se vážně nic nedělo, Eli chodil do školky a já s Fandou k doktorovi. V pondělí nás navštívila babička a o víkendu můj bráška. Vykydali jsme auto a při úklidu se Faník sedřel oko a nos. Eli si další den sedřel dlaň. Kdykoliv to šlo byla jsem s klukama venku. Bohužel Faníkův stav nám moc nepomáhal. Jen Eli si začíná všímat hodně věcí. Dostala jsem od něj k mdž krásný náramek, který vyráběli ve školce a dostala jsem od něj nakázáno vzít si k tomu i řetízek co jsem dostala k třicetinám. A když už jsem byla v tom oblékání vzala jsem si i snubní a zásnubní prsten. To ho zaujalo, až se začal vyptávat na podrobnosti manželství. A že šel do podrobna, jako proč když se někteří lidé mají rádi, tak proč se nevezmou a proč se hádají... Musím říct, že mě jeho myšlenky občas dost překvapí. Je skvělý, že ho napadnou různé souvislosti, ale mě by zajímalo proč a kde se to v něm bere.

9/2017

Kašel. Kašel, ach ten kašel... Vážně, prosím, řekněte, že taky od začátku roku zápasíte s kašlajícím dítětem. Aspoň jedním nebo střídavě. Začínám být zoufalá a mám pocit, že asi brzy začnu odmítat chodit ven, aby tam něco nechytili. Fanda začal kašlat a to jsem s ním (a Eldou) měla velké plány na narozeniny. Nakonec je kvůli teplotám jakž takž přežil. Já musela vytáhnout šátek, abych doma aspoň uvařila. (O úklidu nemluvím, ten nezvládám.) Eli byl zase tento týden poprvé ve školce a první den se bál, ale od úterka už nás budil, že chce do školky. Tak moc se těšil na tu svou partu a na hraní. No a to je asi vše můžu napsat k tomuhle týdnu. V sobotu jsme měli naplánovaný Knihovnický karneval, ale my dospělí jsme si zbaběle zařídili hlídání a v sobotu vyrazili nakoupit a trochu si od dětí odpočinout. Zní to hrozně, vím, ale už jsme byli na konci se silami. V neděli jsme měli s mužem oba vyklízecí. A tak muž pracoval v garáži a já v kuchyni.

Dvouletý František

Páni! Už?! Nevím ani co pořádně napsat. Faník je skvělé dítko. Jeho úsměvavá tvář, empatie vůči bratrovi, rváč když se mu děje nějaká křivda, uřvánek když ví že to zabere... Je to prostě malé vyčůrané zlobidlo s obrovským srdcem, které ale nerozdává. Šibal s tváří anděla a samotným Luciferem za každým kukadlem. Neustále nám něco vypráví a někdy je mu i skvěle rozumět o co mu jde. Snaží se skládat jednotlivé věty, ale pořád používá i svá výplňová slova. Nejoblíbenější barvou je bílá, protože to je jediná kterou je ochoten říct. (Ale je na něm vidět, že nás tím zkouší. Protože, když mu řeknu, aby mi podal tu modrou kostičku, podá tu kterou chci. Když se ho zeptám, jakou má barvu, nahodí šibalský výraz a řekne, že je bílá.) Počítá do tří a dopovídá a dozpívává písničky. Někdy si jen tak sám prozpěvuje. Nesnáší sníh, stříhání nehtů a když mu není dobře je typický chlap. Potřebuje ošetřovatelku a mluví o sobě jako o miminku. (Mimi já.) Tím chce říct, že potřebuje hooooodně chovat.

8/2017

Ještě jsme do středy zůstali na horách. V pondělí nám počasí dovolilo si ještě zabobovat, ale bohužel večer už začalo pršet a do mokrého sněhu se mi nechtělo a hlavně jsem nechtěla, aby se kluci promáčeli a my si dali znovu nemocenské kolečko. On celkově byl ten den nějak podivný. Eli hned ráno mužovi rozbil telefon a ten byl po zbytek dne (týdne) nabručený. V úterý jsme se kvůli neustálému děšti jeli podívat do Varyády na dinosaury. Kluky to začíná nějak víc zajímat. A ve středu už jsme balili a jeli domů. Jako všichni v penzionu. Prostě když na horách prší tak je to na prd. Jen co jsme dojeli domů, začal Eli řádit. Spustil takovou hysterku jakou jsem u něj nezažila už dlouho. Kopal, plival na zem a vztekle nám rozkazoval. Ani jeden z nás to nevydržel a co následovalo dál, tak za to se i stydím. Málem jsem ho odvedla na půdu za čertama.... Ač jsem si řekla, že ho tímhle strašit nechci. Že ho vůbec nechci strašit. Ale nedokázali jsme najít společnou řeč až po tom výstupu na půdu.