Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z duben, 2013

První měsíc

To nám ten měsíc ale utekl! S manželem jsme stáli nad postýlkou s naším synkem a říkali si, že už je to celý měsíc. Neskutečně rychle to uteklo. A přijde nám, že to drahé dítko roste s každým novým dnem a dělá mnoho pokroků. (Sledování objektů, které se pohybují nad postýlkou. Opakování obličejů po rodičích. Otevírání dlaní...) Tudíž, nerada to přiznávám, se ze mně stává cosi jako "zdrclo se jí mlíko v hlavě a má z toho jogurt" . Chvílemi si tak připadám, nečtu nic jiného než "manuály na správnou výchovu dítěte", počítám kolikrát a kdy jsem kojila, počet plen atd. Jedinou výhodu vidím v tom, že tak uklizeno, jako tu mám teď tu nebylo snad nikdy. Prádlo je vyžehlené, špinavé nádobí se ani nestačí ohřát (nebo spíš vychladnout), kocour je vyčesaný a vymazlený. A když už jsem nakousla téma kocour a mimino. Máme doma chůvičku. Bála jsem se, jak můj naprosto rozmazlený kocour vezme nového člena rodiny. Teda mazlit se se mnou chvíli nechtěl a díval se na mě stylem: &q

Žjůva...

Tohle slovo mě napadlo, když jsem se dneska (3 a 1/2 týdne po porodu) postavila na váhu. Jsem na váze, kterou jsem měla před porodem. To je fajn, ale i tak bych potřebovala sundat ještě nějakých 5 až 15 kilo. (Kdybych sundala těch patnáct, tak budu vážit, jako při maturitě!) Natěšená touhle váhou jsem se chtěla vecpat do svých džín... a ejhle... ono to nejde?! To je tím, že mám pořád ještě povolené břicho a tak jsem se rozhodla, že nebudu otálet a začnu pomalinku cvičit. Když je venku tak krásně a sluníčko se k nám přišlo podívat, tak začínám pozdravem slunci. Jóga mi nedovolí jít nějak extra rychle a teoreticky si nemůžu ublížit... že? K tomu přihodím pár  polovičních navasan na bříško a několik výpadů a dřepů, než mi skončí šestinedělí a já se budu moct vrhnout do něčeho "ostřejšího". Jsem zvědavá za jak dlouho se do těch svých drahých džín vejdu. Navíc mám od manžela slíbeno, že až se mi zase ustálí váha a tvar těla, půjdeme si koupit nějaké hezké oblečení. Už aby to

...protože Jaro přišlo k nám...

Obrázek
Víkendem jsme započali prací na zahradě. Stejně jako asi většina našich sousedů a nebo nějaký soused rozřezával svou drahou polovičku. Jinak si ten zvuk pily v neděli ráno nedokážu vysvětlit. Monseigneur si hověl v kočárku a my (tedy můj muž, protože já hlídala kočárek) pilně pracovali.  Dokonce jsem objevila první (a bohužel zřejmě již i poslední) sněženku. Načapala berušky. A nakonec jsme to zapíchli u ohníčku a flákotky. Někteří vysílením usnuli. Prostě už jen proto, že jaro konečně přišlo i k nám. Co myslíte, vydrží nám takhle teploučko aspoň chvilinku? Nebo bude na Prvního Máje sněžit?

Spát, když spí...

Tohle je krásná rada, ale nějak mi nejde. Když malý usne nejdu si lehnout a i když říkám, že půjdu, tak nejdu. Buď žehlím, peru, myji nádobí, vařím a nebo se snažím něco vypít a najíst se. Vlastně, jak tak nad tím uvažuji... Ty rady jdou všechny nějak mimo mě. Dokážu pochopit, že některým ženám pak doma "hrábne". V prvních dnech jsem si připadala naprosto neschopná. Hlavou mi proudily otázky typu: Co dělám špatně? Jak to jiné matky zvládají? Proč to nezvládám já? A proč sakra pláče? Nakonec všechny ty moje otázky skončili výčitkami, že ze mě nikdy dobrá matka nebude a vlastním pláčem. Za který jsem si pak nadávala znovu, protože mám být přece v pohodě! Naštěstí mě zachránila kamarádka, která byla v horší situaci jak já (stěhování, hádky doma, hádky s rodiči...), když přivedla na svět svou prvorozenou a začala mi vyprávět, jak to probíhalo u nich. Zjistila jsem, že ten pocit nejistoty je normální a správný. (Nenechte si namluvit něco o mateřských pudech! Fungují, ale ji

Už jsme tu tři!

Konečně se to povedlo! Dne 22. března se nám narodil synek. Krásný a šikovný a obrovský kluk. Musím to napsat i sem: 54 cm a 4280 g. Prostě kluk jak buk. Možná by se hodilo napsat sem i pár slov ohledně porodu. Vím, že nemůžu předat svojí zkušenost. Nejde to. Ale můžu vám popsat, jak ten den vypadal. Vstávala jsem v šest ráno a dobalila si věci nutné do porodnice. (Mimochodem kupu věcí jsem ani nevyužila.) Po příjezdu do nemocnice jsem se seznámila se spolubydlící na pokoji. Sestřička natočila monitor a vyslala mě na vyšetřovnu, kde mi překvapivě sdělili, že nerodím. Paní doktorka byla moc milá a vysvětlila mi, že mi dají tabletku, která může rozběhnout přirozený chod věcí. Natěšená jsem se ptala, kdy asi tak začíná fungovat. Údajně přibližně tak za tři hodinky. To znamená, že něco kolem jedenácté bych mohla rodit. Také mě doktorka upozornila, že mi může být trochu špatně, jako když by měla přijet teta Irma. No, mou spolubydlící převezli jinam, protože taky ještě nerodila. A já se