Bláznivá matka

Dneska chci napsat o něčem, co mě moc trápí. Malý se rozhodl, že ode mě přes den nebude pít. Myslela jsem si, že to pro mě bude úleva. Není! Objevila se u mne větší nesnášenlivost, netrpělivost a podrážděnost. K tomu se přidala lítost a špatný pocit, že malému nestačím. S blížícím se koncem roku se to rovná časované bombě. Do toho bojujeme u každého jídla a představa nic nejí a nepije mě prostě děsí. I když vím, že jednou prostě bude jíst sám. Teď jsem z toho na nervy. Ze všeho jsem vlastně vynervovaná, z jeho choroby, z postupného odstavovaní, z jeho nepití a nejídla, z konce roku, z nedostatku sněhu... Do toho přijde někdo s nějakou chytrou poznámkou. (Moji rodiče, kamarádi či dokonce muž.) A to pak někdy končí pláčem v ložnici na podlaze nebo ve sprše, aby mě nikdo neviděl a neslyšel. Zdá se, že jsem propadla k těm vykojeným mozkům, kterým jsem se smála. Nu, raději už končím, než přijdu na něco, co by mě mohlo ještě víc rozlítostnit. Jen mám pro všechny zprávu, nezáleží na tom j

Tenhle týden nám začal opravdu pěkně. Háďátku se podařilo někde chytnout rýmu. Tak místo purpury u nás doma voněla máta, která se střídala s eukalyptem. Navíc malý začal bojovat jen co viděl, že se k němu někdo blíží s kapesníkem nebo nedej bože s vysavačem, tudíž s odsávačkou. I když třeba dneska už to bral s nadhledem. Ale i přes tu odpornou chorobu, se mu první Vánoce s námi líbily. Dostal dřevěné kostky, které se líbily všem a my dospělí jsme Hádě nechtěli nechat si hrát. Taky pár kousků zimního oblečení, které zřejmě nevyužijeme, díky krásnému jarnímu počasí. Taky dostal velký cvičící míč - napůl s maminkou. A spoustu hraček a nejdůležitější dárek velkou pusu od rodičů. Jediné, co nám zkazilo vánoční idylku, byl večerní pláč. Hádě se totiž rozhodl, že nebude trubka a nechá si nárůst čtyři zuby najednou. Takže od Štědrého dne chladíme a malý kouše do všeho, co se mu nabídne.  Vánoční svátky jsou tedy za námi a s nimi i čtyřicátý týden. Snad v dalším týdnu si užijeme tr

... a do nového roku hlavně zdraví a pohodu.

Taková malá rekapitulace. Dneska je to přesně devět měsíců, co se malý narodil. Devět úžasných měsíců naplněných smíchem, prdíkama, krkancema, blitíčkem a tak dál... Může to vypadat, že si z toho dělám srandu, ale ta doba mi neskutečně utekla a celá byla super. Hádě se naučil tolik věcí (lézt, jíst, obcházet stěny a nábytek, jak s náma zamávat a hrát si na schovávanou...). Vyrostly mu už dva zuby a sám vyrostl o 26 cm. A pomalu se blíží doba, kdy bude víc venku než dobře schovaný v mámině břiše. Je to úžasná podívaná a nejlíp se cítím, když se ten malý na mě usměje a mám pak pocit, že všechno dělám dobře.  (I když teď se na mě moc nesměje, má rýmičku a tak odsáváme a kapeme do nosu. Bohužel tyto činnost nepatří k jeho oblíbeným.)

Manžel měl celý týden dovolenou a tak jsme se doma flákali, jen ve čtvrtek jsme si udělali výlet k mým rodičům na hory. Co taky v nížinách s tou hnusnou mlhou,že? Jenže zrovna ve čtvrtek bylo hnusně i tam... Hádě prozatím zkouší vše možné i nemožné. Nejvíc se mu tenhle týden líbilo otevírat skřínku s pračkou a otáčet tím super kolečkem. Někdy ve středu zjistil, že sušička vydává zvuky při otáčení a rozhodl se, že to je větší prča. Na druhou stranu pračka je schovaná ve skříni. Je s ním sranda, jak pořád něco nového objevuje. Na druhou stranu, už chvíli bojujeme s kojením. Ráno se napije a přes den už je tu daleko víc zajímavějších věcí na práci, že o pití nejeví zájem. Takže v necelých devíti měsících začínáme odstavovat a pomalu přechází na umělou výživu. A to jsem si myslela, že to zvládneme do toho roku. Škoda, ale nutit ho nebudu. :-)

Nějak jsem nevěřila tomu, že mě mateřství změní a nebo změní vztahy kolem mě. Vždyť moji přátelé maji pochopení a baví se s námi už dlouho... Proto je pro mě velkým překvapením jejich nepochopení, že zůstávám doma, když malému není dobře, že muž raději než na pivo chodí rovnou domů. Ale nějak mě to vlastně nešokuje, jen mě překvapilo, že je to u lidí, u kterých jsem to nečekala. Zato jiní mě překvapili, mile. Změnila jsem se, nejsem už taková ta vždy zábavná a akční jako dřív. Priority se mi změnily a určitě ještě i několikrát změní. Stala se ze mě matka na plný úvazek. A z mého manžela otec. Oba vidíme jak rychle se malý mění a chceme si tohle období stoprocentně užít. Tak mi odpusťte přátelé, ale moje rodina pro mě vždy byla a bude na prvním místě. A tak to má být...

Stal se malý zázrak, Hádě spal od jedenácti až do osmé hodiny ranní.  Naneštěstí druhý den se vrátil zpátky k normálnímu stavu, to znamená: budím se v jednu, ve tři a v šest ráno. Také jsme měli třídenní firemní večírek. Na jeho konci jsem byla ráda, že už nikam nemusím a Hádě byl tak rád, že celé dopoledne po cvičení prospal. A já odpočívala s ním. Konečně jsem koupila adventní (ne)věnec. Objednala se ke kadeřnici a vyházela půl skříně, což se Háďátku líbilo nejvíc. Prolézat a tahat oblečení, navíc ty zipy a kapsy a obrázky... až jsem si říkala, že mu ty věci snad nechám na hraní. Co se týká jídla, nevařím, cokoliv uvařím malý odmítá. Takže vybírám a kupuju... ono to je asi levnější než uvařit a pak to celé vyhodit.  Tenhle týden utekl rychle a jsem za to ráda!

Samozřejmě myslím vánoční náladu, je tady jako každý rok. Pro představu, jak to u nás doma probíhalo přikládám fotky. Vytáhla jsem již tradiční vánoční vláček, který s námi tráví již osmé Vánoce a výzdobu, kterou mi tu zanechala moje maminka. Upečené perníčky mi to doma krásně provonily. Do konce týdne mám v plánu ještě linecké a s tím končí moje vánoční pečení. Protože cukroví mi přivezla maminka, dobrá to žena. Už od září se těší, jak bude s babičkou péct. Také jsme psali dopisy Ježíškovi. Místo obálek, které se nechávají za oknem, jsem použila hrdličky, kde místo křídel jsou dopisy. Letos jsem si dovolila napsat dopis místo Háďátka. Snad mi to Ježíšek promine.  Příští rok si Háďátko svůj dopis už nakreslí sám. Všem přeji klidné prožití adventu...

O víkendu jsme se byli podívat na rozsvícení stromečku a vánoční výzdoby v našem městě. Hádě to celé prospal. Jen ke konci se probudil, protože někdo odpálil rachejtle. Nebyli jsme sami kdo s kočárkem pospíchal domů. Hádě byl ale statečný a v kočárku vydržel jen si trochu fňuknul a spal jako dudek dál. Také jsme byli na prvních vánočních nákupech. Těch lidí! A to, abychom to ve zdraví přežili, jsme jeli brzy ráno. Co jsme potřebovali, jsme nakonec sehnali, takže to byl úspěšný výlet. Odpoledne jsme strávili u tchánovců. Také jsme konečně navštívili cvičení s dětmi. Musím říct, že háďátkou se tam líbilo a mě také. Hlavně to že cvičení je zaměřené i na matky. Zjistila jsem, že malý začíná sledovat ostatní děti a chce si se nimi hrát. Přišlo mi tedy vhodné ho na nějaké cvičení nebo jiné setkání s dětmi kolem jeho věku přihlásit. Jelikož jsem na to minule zapomněla, tak se pochlubím teď. Na kontrole v osmi měsících nám sestřička naměřila 75 centimetrů a váha ukázala 9,6 kilo.

...zpět do minulosti. Píše se rok 1993. S rodiči jsme se právě přistěhovali do města, kde žiji i teď. Byl to krásný rok. Nová škola a noví přátelé. A my se stěhovali v listopadu do polo-dostavěného domu, který měl být už hotový. Pamatuji si, jak jsem pobíhala mezi dělníky, když jsem se vracela ze školy. A první Vánoce jsme slavili raději u babičky. Zvláštní je, že na to nevzpomínám nijak zle, ale jako na dobrodružství. Proplétat se lešením, zkoumat kam vedou ty dráty ze zdi, chodit místo po schodech po latích... A tady jedna fotečka...