Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z březen, 2013

Už zítra...

Už nastal ten okamžik, kdy mi v porodnici řekli, že začnou vyvolávat. Moje pocity jsou smíšené v jeden takový zvědavý a vlastně natěšený chumel. Neznám moc žen, které by se na porod těšily. Jenže dneska mi došlo, že se opravdu těším. 
Netěším se vyloženě na porod, ale na  ten konec těhotenství a začátek nového života. Najednou, ze dne na den, tu s námi bude pidi-člověk, kterého jsme s manželem stvořili. A věřím tomu, že tak jak nás trápil do teď, tak v tom bude pokračovat i nadále. Těšíme se, všichni a strašně moc. 
Zítra, nejpozději v sobotu, už bude po té devíti-měsíční "práci". 
Myslete na mě, ať to zvládneme všichni dobře a máme to nejhorší brzy za sebou. 

Tortilla

Obrázek
Co se vám vybaví, když slyšíte tohle slovo?
Mě omeleta...
Víte, španělská tortilla je to totiž taková omeleta z vajíček a brambor a dalších ingrediencí typu "co dům dal". Ale většině lidem se vybaví spíš ta mexická. Totiž taková ta placka / palačinka z kukuřičné mouky.
Pardon, tady u nás spíš z obyčejné pšeničné mouky. Tahle tortilla funguje jako náš chleba nebo spíš bagetka. Dovnitř se dá zabalit cokoliv! Maso, zelenina, sýr a dá se ještě znovu zapéct...

 A já se podělím o skvělý recept, který se mi přimotal pod ruku.

Jednoduché domácí tortillas: 
3 hrnky mouky hladké
1 lžička soli
1/3 hrnku oleje
1 hrnek teplé vody

Všechno smícháme dohromady a vypracujeme do hladkého těsta.
Z těsta uválíme tenké placky a ty opékáme (bez tuku!) na pánvičce dokud na sobě nemají typické hnědé flíčky.
Moje kamarádka do těsta přidává například i bylinky.

A vzniknou vám úžasné jednoduché tortillas, které chvíli vydrží.
(U nás se dělají s chilli, takže moc dlouho nevydrží. Maximálně do snídaně, kdy si …

40. týden a více

Obrázek
Nějak mě prvotní deprese z téhle přenášecí situace opustila a já se dostala do fáze, kdy mi to zas až tolik nevadí. Každé ráno mám pravidelný ranní rituál (snídaně, maily, sprcha a zkrášlení), pak jedu do nemocnice, kde si pokecám se sestřičkami a nebo i s doktory. Ti jsou kupodivu v nemocnici příjemní a vstřícní vůči dotazům i vtípkům. (Které z mojí strany přichází velmi často, obzvláště když jsem vynervovaná - takže teď skoro pořád.) 

Pak volám mamince a informuju jí, že se pořád nic neděje. Ta zklamaně zabručí a já se projdu nemocničním parkem, než si pro mě přijede manžel. To jedu s ním do práce, kde si dám kávičku a popřípadě s něčím pomůžu. (Víte, kdybych měla sedět doma a koukat na televizi, tak se zblázním.) 

Doma pak uvařím/upeču na další den. Pomazlím se s kočkou. Etapově žehlím a uklízím pokoje v domě. Nakonec usedám k počítači a koukám zálibně na módní trendy na letošní jaro. Projedu pinterest.com a někdy i polyvore.com, juknu, co se děje na FB a co mi píše google za zpráv…

Co se děje?

Je toho tolik, co se teď děje, že nějak nevím, co všechno napsat.

Jsem už přijatá v nemocnici a čekáme na porod, naštěstí mě ale propustili do domácí péče (protože porod se vůbec neblíží). Navíc se neumím v nemocnici vyspat, včera jsem byla unavená jak kůň a dneska taky. Dospávám nevyspání a únavu z jednoho dne.

Každý den se teď musím hlásit v nemocnici na monitor a dneska mi primář řekl, že zítra mě čeká odběr plodové vody. Až cestou domů mi došlo, že to není úplně běžné vyšetření v tak pokročilém stavu těhotenství a začínám se trochu bát. Ale zdá se, že si opravdu během těhotenství musím "vychutnat" všechny tyhle vyšetření.

 Takže hlavu vzhůru, zatnout pěsti a doufat, že vše bude v pořádku.
Ono mi stejně nic jiného nezbývá, že...

Očekávání

Za celou dobu těhotenství jsem nemohla říct, že jsem v očekávání. Až teď...

Připadám si jako obrovský chodící mutant na dvou drobných nožkách (a to jsem nebyla ani před otěhotněním tintítko). Začíná mě štvát ta ohleduplnost lidí kolem, kteří se na moje převalování a neustále pohupování (to jak se snažím ten pupek nějak usadit) jen něžně pousmívají.

A jsem v očekávání. Čekám na porod skoro jako na spásu. Zřejmě po něm přijde mnoho dalších drobných nepříjemností, ale teď by mi momentálně stačila možnost oholit si nohy, aniž bych měla pocit, že se udusím nebo se mi zlomí páteř.

Navíc kdy mi ten pupek tak narostl? Vždyť ještě měsíc zpátky jsem vypadala vcelku normálně! Za ten měsíc se nemohl takhle zvětšit, vždyť to určitě není ani normální?!

Zřejmě se o mě začíná pokoušet nějaká z těch divných těhotenských depresí... a napadá mě, možná že i tohle období je důležité, abyste se na porod dítěte vlastně těšily. I když máte trochu děsivou představu toho, co vás čeká.

Takže hlavu vzhůru, jdu s…

Literatura pro rodiče

Vždycky když jsem něco nevěděla, našla jsem to v chytré knize.
Oxfordský slovník jsem si přála od svých třinácti let. Poprvé jsem ho zahlédla ve výloze a já věděla, že ho musím mít. Tolik informací...
Táta mi nakonec k Vánocům koupil Diderota. (Myslím, že si chtěl sám počíst.)
Při loňských Vánocích jsem cítila drobnou závist, když tchánovci dostali od Ježíška Ottův slovník naučný, to je taková česká několika-dílná encyklopedie.

A samozřejmě teď bych opět chtěla sáhnout po knize, která by mi řekla, co dělat s tím naším pidi-človíčkem. Aby z něj vyrostl plnohodnotný, chytrý a milý člověk. V tuhle chvíli už nevěřím své přirozené inteligenci a přírodě, jako tomu bylo během celého těhotenství. Kdy mi maminka několikrát vysvětlovala, že viděla krásnou knížku o těhotenství a já jí na to s kamenným výrazem odpověděla, že až budu chtít vyděsit, tak se kouknu do diskuze na mimibazaru. (Chvíli tápala, než se tam sama podívala...)

Ale až bude to dítko na světě, tak jak poznám, že je v pořádku. Vž…

Devět dní?! Cože?

Délka těhotenství je 280 dní, 40 týdnů, 10 lunárních měsíců.

A mně najednou čeká už jen pár posledních dní... Kam se podělo nějakých těch 250 dní mezi tím?! Vždyť není to tak dávno, bylo to 11. července, kdy jsem seděla na záchodě a přemýšlela, jestli si ten test udělat. Jestli mi jen nehrabe...

Když se okamžitě (Pchá! Prý do pěti minut...) objevila druhá čárka, myslela jsem si, že si ten test ze mě dělá srandu. Vyfotila jsem to a ukázala manželovi. Respektive odnesla jsem mu foťák a řekla mu, ať se podívá na poslední fotku. Napřed se zamračil, jak nechápal. Když mu to došlo, tak se jen zeptal, jestli jako vážně. Pokrčila jsem rameny a my jeli koupit druhý test, který druhého dne také vyšel. Nakonec jsem se objednala k doktorce a pátek 13-tého se stal mým šťastným dnem.

Všechno tohle mi přijde, jako kdyby to bylo včera. Oznámení tchánovcům a rodičům. Bratrův nechápavý výraz, když jsme mu řekli, že "klokan přiletí v březnu". (Jeho žena se nás ptala, odkud že přiletí a proč zr…

Proč je těžké se změnit?

Osobně chci vždycky všechno hned.
Přestěhovaný obývák, zaplacené poplatky, nakoupeno. Včera bylo pozdě, znáte to...

Jenže já to chci i u věcí, které nejsou reálné. Například, když začnu cvičit, předpokládám, že druhý den uběhnu maraton. (Přeháním trochu, ale i tak si myslím, že většina lidí se teď uviděla.)

Očekáváme, že naším rozhodnutím se změníme. Jen tím jediným a samotným rozhodnutím.
Samozřejmě, že je to blbost. Víme to, ale někde v koutku srdce se to snažíme popřít, že těch 25, 30, 40 let co jsme na světě a chováme se tím jedním způsobem, že se na ně dá jednoduše zapomenout.

Horší je, když to očekáváte i u lidí kolem sebe. To je pak zklamání a potlačených slziček...

Změnit se a změnit cokoliv je náročný proces, který se ne vždy povede úplně přesně podle představ. Proto jsem se rozhodla, že budu více tolerantnější, co se týče lidí kolem sebe. A že budu milejší i vůči sobě a dneska si tu vanilkovou zmrzlinu dám...