2/2016

Tak tenhle týden snad ani nestojí za zaznamenání. Doma jsme si hráli, venku jsme byli převážně na zahradě a jediné co nám přineslo trochu oživení bylo cvičení. Byla tam totiž Barča, což Eli hlásil už od dveří. Ale na cvičení se zase trochu zasekl, rozvázal až když jsme odcházeli.

Pak jsem si říkala, že bych zkusila jít na cvíčení i s Fandou. Ten ale v určený den přehodil svůj spánkový režim. Asi se mu prostě nechtělo. Protože už spí zase jako vždycky. 

Já jsem v novoroční euforii stoupla na váhu. Náhle jsme k ní pocítila nepřekonatelný odpor, když ukázala to děsný číslo (79 kg). To znamená, že od porodu jsem sundala 1 kilo! Nechápu, jak je to s tím vším pohybem kolem dětí a domu možný... A tak se snažím ráno dvacet minut zahřívat svaly. Víc času mi zloprcci nedají. 

Jinak muž stále nepohyblivý, sice už je to lepší, ale pořád jsou dny, kdy je rád, že ráno vstane z postele...

Zvažovali jsme zda o víkendu nejet na hory. Nakonec to vyhrála kachna u tchánovců a možnost si zajet sami nakoupit. Bylo to super se na pár hodin vypařit a užít si tu chvilku sami pro sebe. Dokonce jsme mohli probrat i co a jak dál.
Ale zranění jsme se u "dědy au" nevyhli. Eli si přiskřipl krk do zipu, Faník si natloukl horní ret, manžel při uspávání zapomněl na sloup u patrové postele a v plné síle do něj naboural hlavou (až se mu údajně rozsvítilo) a já chytla nějakou virózu.

Takže kluci dneska byli venku sami a řádili ve sněhu. Já vařila a koukala smutně s okna. Moje smůla, konečně to venku začíná k něčemu být a já mám rýmičku. :(

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Co nového...

Mateřská jako robota