Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z 2013

Nedrážděte kojící matky

Obrázek
Dneska chci napsat o něčem, co mě moc trápí. Malý se rozhodl, že ode mě přes den nebude pít. Myslela jsem si, že to pro mě bude úleva. Není! Objevila se u mne větší nesnášenlivost, netrpělivost a podrážděnost. K tomu se přidala lítost a špatný pocit, že malému nestačím. S blížícím se koncem roku se to rovná časované bombě. Do toho bojujeme u každého jídla a představa nic nejí a nepije mě prostě děsí. I když vím, že jednou prostě bude jíst sám. Teď jsem z toho na nervy. Ze všeho jsem vlastně vynervovaná, z jeho choroby, z postupného odstavovaní, z jeho nepití a nejídla, z konce roku, z nedostatku sněhu... Do toho přijde někdo s nějakou chytrou poznámkou. (Moji rodiče, kamarádi či dokonce muž.) A to pak někdy končí pláčem v ložnici na podlaze nebo ve sprše, aby mě nikdo neviděl a neslyšel. Zdá se, že jsem propadla k těm vykojeným mozkům, kterým jsem se smála. Nu, raději už končím, než přijdu na něco, co by mě mohlo ještě víc rozlítostnit. Jen mám pro všechny zprávu, nezáleží na tom j

Čtyřicátý týden

Obrázek
Tenhle týden nám začal opravdu pěkně. Háďátku se podařilo někde chytnout rýmu. Tak místo purpury u nás doma voněla máta, která se střídala s eukalyptem. Navíc malý začal bojovat jen co viděl, že se k němu někdo blíží s kapesníkem nebo nedej bože s vysavačem, tudíž s odsávačkou. I když třeba dneska už to bral s nadhledem. Ale i přes tu odpornou chorobu, se mu první Vánoce s námi líbily. Dostal dřevěné kostky, které se líbily všem a my dospělí jsme Hádě nechtěli nechat si hrát. Taky pár kousků zimního oblečení, které zřejmě nevyužijeme, díky krásnému jarnímu počasí. Taky dostal velký cvičící míč - napůl s maminkou. A spoustu hraček a nejdůležitější dárek velkou pusu od rodičů. Jediné, co nám zkazilo vánoční idylku, byl večerní pláč. Hádě se totiž rozhodl, že nebude trubka a nechá si nárůst čtyři zuby najednou. Takže od Štědrého dne chladíme a malý kouše do všeho, co se mu nabídne.  Vánoční svátky jsou tedy za námi a s nimi i čtyřicátý týden. Snad v dalším týdnu si užijeme tr

Krásné Vánoce

Obrázek
... a do nového roku hlavně zdraví a pohodu.

Devět měsíců

Obrázek
Taková malá rekapitulace. Dneska je to přesně devět měsíců, co se malý narodil. Devět úžasných měsíců naplněných smíchem, prdíkama, krkancema, blitíčkem a tak dál... Může to vypadat, že si z toho dělám srandu, ale ta doba mi neskutečně utekla a celá byla super. Hádě se naučil tolik věcí (lézt, jíst, obcházet stěny a nábytek, jak s náma zamávat a hrát si na schovávanou...). Vyrostly mu už dva zuby a sám vyrostl o 26 cm. A pomalu se blíží doba, kdy bude víc venku než dobře schovaný v mámině břiše. Je to úžasná podívaná a nejlíp se cítím, když se ten malý na mě usměje a mám pak pocit, že všechno dělám dobře.  (I když teď se na mě moc nesměje, má rýmičku a tak odsáváme a kapeme do nosu. Bohužel tyto činnost nepatří k jeho oblíbeným.)

Třicátý devátý týden

Obrázek
Manžel měl celý týden dovolenou a tak jsme se doma flákali, jen ve čtvrtek jsme si udělali výlet k mým rodičům na hory. Co taky v nížinách s tou hnusnou mlhou,že? Jenže zrovna ve čtvrtek bylo hnusně i tam... Hádě prozatím zkouší vše možné i nemožné. Nejvíc se mu tenhle týden líbilo otevírat skřínku s pračkou a otáčet tím super kolečkem. Někdy ve středu zjistil, že sušička vydává zvuky při otáčení a rozhodl se, že to je větší prča. Na druhou stranu pračka je schovaná ve skříni. Je s ním sranda, jak pořád něco nového objevuje. Na druhou stranu, už chvíli bojujeme s kojením. Ráno se napije a přes den už je tu daleko víc zajímavějších věcí na práci, že o pití nejeví zájem. Takže v necelých devíti měsících začínáme odstavovat a pomalu přechází na umělou výživu. A to jsem si myslela, že to zvládneme do toho roku. Škoda, ale nutit ho nebudu. :-)

Rodičovství

Obrázek
Nějak jsem nevěřila tomu, že mě mateřství změní a nebo změní vztahy kolem mě. Vždyť moji přátelé maji pochopení a baví se s námi už dlouho... Proto je pro mě velkým překvapením jejich nepochopení, že zůstávám doma, když malému není dobře, že muž raději než na pivo chodí rovnou domů. Ale nějak mě to vlastně nešokuje, jen mě překvapilo, že je to u lidí, u kterých jsem to nečekala. Zato jiní mě překvapili, mile. Změnila jsem se, nejsem už taková ta vždy zábavná a akční jako dřív. Priority se mi změnily a určitě ještě i několikrát změní. Stala se ze mě matka na plný úvazek. A z mého manžela otec. Oba vidíme jak rychle se malý mění a chceme si tohle období stoprocentně užít. Tak mi odpusťte přátelé, ale moje rodina pro mě vždy byla a bude na prvním místě. A tak to má být...

Třicátý osmý týden

Obrázek
Stal se malý zázrak, Hádě spal od jedenácti až do osmé hodiny ranní.  Naneštěstí druhý den se vrátil zpátky k normálnímu stavu, to znamená: budím se v jednu, ve tři a v šest ráno. Také jsme měli třídenní firemní večírek. Na jeho konci jsem byla ráda, že už nikam nemusím a Hádě byl tak rád, že celé dopoledne po cvičení prospal. A já odpočívala s ním. Konečně jsem koupila adventní (ne)věnec. Objednala se ke kadeřnici a vyházela půl skříně, což se Háďátku líbilo nejvíc. Prolézat a tahat oblečení, navíc ty zipy a kapsy a obrázky... až jsem si říkala, že mu ty věci snad nechám na hraní. Co se týká jídla, nevařím, cokoliv uvařím malý odmítá. Takže vybírám a kupuju... ono to je asi levnější než uvařit a pak to celé vyhodit.  Tenhle týden utekl rychle a jsem za to ráda!

Tak už na mě taky přišla

Obrázek
Samozřejmě myslím vánoční náladu, je tady jako každý rok. Pro představu, jak to u nás doma probíhalo přikládám fotky. Vytáhla jsem již tradiční vánoční vláček, který s námi tráví již osmé Vánoce a výzdobu, kterou mi tu zanechala moje maminka. Upečené perníčky mi to doma krásně provonily. Do konce týdne mám v plánu ještě linecké a s tím končí moje vánoční pečení. Protože cukroví mi přivezla maminka, dobrá to žena. Už od září se těší, jak bude s babičkou péct. Také jsme psali dopisy Ježíškovi. Místo obálek, které se nechávají za oknem, jsem použila hrdličky, kde místo křídel jsou dopisy. Letos jsem si dovolila napsat dopis místo Háďátka. Snad mi to Ježíšek promine.  Příští rok si Háďátko svůj dopis už nakreslí sám. Všem přeji klidné prožití adventu...

Třicátý sedmý týden

Obrázek
O víkendu jsme se byli podívat na rozsvícení stromečku a vánoční výzdoby v našem městě. Hádě to celé prospal. Jen ke konci se probudil, protože někdo odpálil rachejtle. Nebyli jsme sami kdo s kočárkem pospíchal domů. Hádě byl ale statečný a v kočárku vydržel jen si trochu fňuknul a spal jako dudek dál. Také jsme byli na prvních vánočních nákupech. Těch lidí! A to, abychom to ve zdraví přežili, jsme jeli brzy ráno. Co jsme potřebovali, jsme nakonec sehnali, takže to byl úspěšný výlet. Odpoledne jsme strávili u tchánovců. Také jsme konečně navštívili cvičení s dětmi. Musím říct, že háďátkou se tam líbilo a mě také. Hlavně to že cvičení je zaměřené i na matky. Zjistila jsem, že malý začíná sledovat ostatní děti a chce si se nimi hrát. Přišlo mi tedy vhodné ho na nějaké cvičení nebo jiné setkání s dětmi kolem jeho věku přihlásit. Jelikož jsem na to minule zapomněla, tak se pochlubím teď. Na kontrole v osmi měsících nám sestřička naměřila 75 centimetrů a váha ukázala 9,6 kilo.

Malé ohlédnutí...

Obrázek
...zpět do minulosti. Píše se rok 1993. S rodiči jsme se právě přistěhovali do města, kde žiji i teď. Byl to krásný rok. Nová škola a noví přátelé. A my se stěhovali v listopadu do polo-dostavěného domu, který měl být už hotový. Pamatuji si, jak jsem pobíhala mezi dělníky, když jsem se vracela ze školy. A první Vánoce jsme slavili raději u babičky. Zvláštní je, že na to nevzpomínám nijak zle, ale jako na dobrodružství. Proplétat se lešením, zkoumat kam vedou ty dráty ze zdi, chodit místo po schodech po latích... A tady jedna fotečka...

Třicátý šestý týden

Obrázek
Tento týden se nesl v předvánočním duchu. Pekli jsme, uklízeli a přemýšleli nad výzdobou... Háďátko většinu času byl hodný a začíná být mazlivý, dokonce ochutnal svůj první perníček. Jediné, s čím se posledních pár dní pereme, jsou masozeleninové příkrmy, ty nechce za žádných okolností. Nevím, jak to do něj narvat. Jogurty, ovocičko a dokonce i s kousky, i tu kaši zbaští bez problému. Tak vyzkouším prohodit oběd se svačinkou, prý to na některé děti zabírá. A teď jdu do sklepa hledat vánoční výzdobu. :) Přeji krásný první advent!

DIY Čištění nábytku

Obrázek
Dneska tu mám jeden rychlý návod na doma vyrobený čistič. Skládá se z: 0,5 l teplé vody 2 lžíce octa 1 lžička jádrového mýdla a 2 kapek citronového oleje (nebo eukalyptový, mátový...) Potřebujete ještě nějaký rozprašovač. Protřepat, nemíchat. A výsledek je zaručen. :-) Používám to na veškerý nábytek (kromě leštěného), protože Háďátko zjistilo, že všechny věci se dají olizovat. A proto chemické čističe nechci používat.

Třicátý pátý týden

Obrázek
Víkend na horách nebyl nic moc. Bohužel se malému začaly prořezávat další zoubky a mastička na dásně zůstala doma v šuplíku. Nic nepomáhalo. Pít nechtěl, hrát si nechtěl, nechtěl být u mámy ani u táty, nechtěl být sám... No, jak jsme o těch prvních dvou zubech ani nevěděli, o těchto horních víme dost. Také pomalu Háďátku, představujeme drobné kousky v jídle. A KONEČNĚ jsme objednali jídelní židličku. S mužem jsme se dlouho dohadovali, zda ji koupit. Já bylo pro ale muž, že se mu v ní nebude líbit a že v tom nebude umět sedět. Naštěstí na horách se do toho sezení Hádě i muž zamilovali a mně se povedlo ho přesvědčit.

Top místa pro sliny

Háďátku rostou zuby. A s růstem zoubků je spojené i slintání. Sestavila jsem si žebříček nejhorších míst kam se mi ty sliny už dostaly. 1. Nos a uši - nějak si nedokážu vybrat co je horší místo. 2. Oči a s tím spojené bolestivé dloubnutí. 3. Záda 4. Vlasy, to je spíš odpuzující než nepříjemné. 5. Prsty a to i ty na nohách. A věřím tomu, že další místa přibudou...

Filmy roku 2013 - 1.část

Frankenweenie: Domácí mazlíček Tim Burton udělal remake svého vlastního filmu. A musím říct, že se mu to povedlo. U filmu jsme se zasmála a vlivem těhotenských hormonů i pobrečela. Příběh malého kluka, který se nechce rozloučit s mrtvým mazlíčkem je prostě skvěle udělaný, jak graficky tak i příběhově. Za mě tedy 90% a to jen kvůli tomu, že to bylo tak typický Burton, že mu to až ubralo body. Prostě nepřekvapil. Nespoutaný Django Uf, uf a ještě jednou uf. Tenhle film se mi těžko hodnotí, litrové výstřiky krve ve filmech jsou podle mě zbytečné. Na druhou stranu bez krvavých potoků by to nebyl Quentin Tarantino. A když se kouknu ještě na další stranu, tak tenhle Tarantino je zábavný. Vlastně nejzábavnější hned po Pulp Fiction. Herci si s rolemi skvěle sedli a nikdo tam nepřekáží. Prostě perfektně udělaný film. Proto mu dávám 95% (5% procent strhávám za tu krev). G.I.Joe: Odveta Těšila jsem se na Tatuma a na Rocka. Jsem ženská a tyhle dva miluju. Ale Tatuma zabijí hned na začátku

Jsem zpět

Obrázek
Nevím, jak přesně to popsat, ale ještě nedávno jsem měla pocit, že ten kdo sídlí v mojí hlavě nejsem úplně já. Jako kdyby se po porodu se mnou něco stalo a část mého vlastního já se někam schovalo. Ale s návštěvou zubařky mám pocit, jako kdyby se moje vlastní já vrátilo zpátky. Vtipkovala jsem s zubařkou i se zamračenou pokladní v supermarketu. V hlavě se mi vylíhl nápad na psaní. A Háďátko tu je se mnou... Prostě jsem se bála, že jsem se někam ztratila, ale už je to dobrý jsem zpět. Jen toho času není tolik...

Třicátý čtvrtý týden

Obrázek
Prošli jsme prvním obdobím pádů jen s jednou modřinkou. A zřejmě právě proto se tenhle týden Háďě rozhodlo, naučit stát bez držení. Což mě i mému muži způsobuje novou porci infarktů. Vážně se těším, až to ukáže na horách babičkám. To těch infarktů přibude - mě i babičkám. Opravdu nemám ráda, když po očku sleduji Háďátko a teď jedna z babiček hýkne, chytne se za prsa a vykřikne, například: "Jéminánku!" Pokaždé ve mně trhne a srdce mi poskočí až do krku. Následně mám pocit, že jsem špatná matka, když taky takhle nereaguji... Ale to si musím srovnat v sobě. Při jedné návštěvě naší kanceláře se malý rozhodl na kolegyně zamávat. Sice pěstičkou, ale ten pohyb a úsměv byl stoprocentní. Taky jsem při té návštěvě zjistila, že nemůžu svou oblíbenou a milovanou kávu. Háďátko pak špatně spí. Zato když si dám meduňkový čaj, tak spí krásně. Sice stále neprospí celou noc, ale budí se jen ve tři a v pět. Navštívili jsme také tenhle týden zubařku. Háďátko i já jsme odešli s pochvalou. Už

Z hluboka dýchat

Obrázek
Právě teď se to učím. Zjistila jsem, že ač se považuju za člověka klidného. Umím být i pěkně netrpělivá až vzteklá. Bohužel se moje netrpělivost objevuje u Háďátka. Teď momentálně u přebalování. Ono už si nepřipadám, že dítko přebaluji, popřípadě převlékám, ale jako krotitel divé zvěře s jednou rukou a páskou přes oči. Dítě se točí, sleduje cokoliv kolem a nepomáhá nic. Tehdy mám chuť vypěnit. Naposledy jsem začala funět jak lokomotiva před rozpadnutím, jak jsem se snažila být milá a příjemná máma. Když se mi povedlo ho přebalit, dala jsem ho do postýlky a šla aspoň na pět minut pryč. Takže se učím dýchat zhluboka a snažím se nereagovat přehnaně a nebo zle...

Třicátý třetí týden

Obrázek
Víkend byl úžasný, klidný a v podstatě se nic nedělo. Všechno začalo v pondělí, kdy Háďátko začal být trochu nevrlý až pěkně protivný. Jíst nechtěl, spát nechtěl a já doufám, že to není jeho povahový rys, ale klubající se zub. Jinak bych se doma asi zbláznila. Taky se mu strašně zalíbila interaktivní hračka, kterou dostal od jedné tety. Len dúfam, že jeho prvé slovo nebude po slovensky. Pretože tá hračka slovensky hovorí. Prozatím si doma jen všichni slovensky zpíváme. A i když je to krásný jazyk, naší mateřštinou je čeština, která se mi zdá čím dál krásnější. :) A samozřejmě jsme se zařekli, že kvůli tradici a našim kořenům slovensky bude taky aspoň rozumnět. Jinak oblíbené hračky jsou stále hrochosaurus, koalí kousátko a gymball. Gymball je super, protože mu neustále "utíká" a nutí ho za ním lézt. Dále se mu hrozně zalíbil metr. Vydrží si s ním hrát celé dlouhé hodiny. Natahuje ho a s obrovským zaujetím si prohlíží čísla, která tam jsou napsaná. Jediné, co mi

Když pláču...

Obrázek
Občas se prostě stane, že nemám svůj den. Buď mě všechno štve a nebo prostě na mě padne odporná nálada. Někdy mám zase pocit křivdy a potřebuju se někde vyplakat. Je to podle mě normální. Nejsme nadlidé a občas svoje vlastní emoce neumíme uklidit na povel. (Nebo ano? Jestli jo, tak jsem holt nenormální.) Když mám takovouhle slabou chvilku, zavírám se do sprchy. Nějak se mi nelíbí, že bych měla plakat před svým synem. Je to moje slabost a můj vztek a moje emoce, tak proč by měl vidět, jak pláču. Znám ženy, které když se například se svým mužem pohádají, tak pak své emoce a smutky vypláčou před dítětem. To přece není dobře. Jistě děti musí vědět, že i my máme emoce, ale v prvé řadě ty které se jich týkají. Ne že "s tátou si zrovna nerozumíme". Co z toho to dítko pak asi má?! Madlajs v hlavě! Proto když se hádám s mužem, tak mimo dosah rodiny a teď i Háďátka. A když chci plakat tak to dělám ve sprše, protože můj muž nechápe pláč jako uvolňovač napětí, ale jako důvod k

S listopadem...

Obrázek
S listopadem na mě dýchla atmosféra Vánoc. Nevím, možná je to i tím, že začali dávat Vánoční reklamu na Coca-colu. Ale najednou jsem se začala těšit. Už teď vím, že chci: Péct perníčky. Nakoupit vánoční výzdobu do domku.  Umýt okna a pomalu se na tu slávu připravit. A zdobit a zdobit a zdobit...  Dlouho jsem se téhle náladě snažila vyhnout, ale je tu. Dneska, když malý usnul jsem se zaobírala vánočními dárky pro rodinu, pro Háďátko a pro přátele. Nejhorší je, že pořád nevím, co... Pro drahého chotě mám vybrané dva dárky. Ale pro ostatní? Vážně nevím... Ani pro Háďátko nevím. (Kromě nové autosedačky a jídelní židličky.) A jak u vás probíhali první Vánoce s děťátkem? Těšíte se taky na Vánoce?

Třicátýdruhý týden

Tento týden byl celý výletový. V Praze s dědou, babi a tetou, kde se choval skoro pořád. Ne, chvíli byl neskutečně hodný. Jenže pak ho cosi vyděsilo a už se do kočárku vrátit nechtěl. Proto byl chovaný a ve svém živlu. Nakonec jsem vytáhla nosítko a Hádě byl nejspokojenější. Také jsme navštívili místní pamětihodnost. Boží hrob , kde jsem manželovi přiznala, že ačkoliv tu bydlím, s přestávkami, dvacet let, ocitla jsem se tam s ním poprvé. Budiž mi odpuštěno, protože jsem zjistila, že "Božák" vidím z okna. A také se zdá, že už se malý konečně naučil padat a slézat. Tenhle týden s sebou plácl a rozbrečel se jen dvakrát! :)

Debordelizace

A opět nastala doba mého velkého uklízecího seznamu . Naštěstí se nám podařilo míru papírového nepořádku udržet a tak se bude jednat jen o obyčejný prach, okna a nahromaděné noviny a časopisy. I tak to ale bude pěkně náročné. Pro usnadnění jsem si vzala papír a barevné tužky. Popravdě někdy mám pocit, že daleko víc mě baví seznam psát než s ním pak uklízet. Znovu taky budeme stěhovat obývací pokoj. Zároveň doděláme chodbu s odpočívadlem, kam už chybí jen nastěhovat křesla. A já doufám, že se mi podaří přestěhovat a uspořádat knihovničku. Tohle prostě bude náročný víkend a musím si rozmyslet vánoční výzdobu. Letos totiž pořádáme Vánoce u nás a ne na horách. Ono už nám zbývá necelé dva měsíce do Vánoc. Ani nemrkneme a bude tu první advent!

Poklady ze sklepa

Obrázek
Táta tu u nás měl schované nějaké krabice. (Ještě jich tu pár je.) Ale při poslední návštěvě u nás doma, se rozhodl, že nějaké odveze. Vděčně jsem s ním šla do sklepa a vydávám mu jednu krabici a posléze i druhou - na kterou zapomněl, byla v ní taková ta starodávná vyvolávačka fotografií. Po otevření na mě vyběhlo cosi krajkového a odporného. “To je PLYMO!“ vyřkne babička nadšeně. Moje lehce znechucené cože, jí zřejmě trochu zasáhlo. “Peřinka a polštářek do kočárku, víš jak jsme si to všechny přály?“ Vykulím oči a znovu se podívám co ti držím v ruce. A v srdci mě hřeje pocit, že tahle móda je už pryč.

Třicátý první týden

Myslela jsem, že třicátý týden byl ojedinělý příspěvek. Jenže to malé stvoření se rozhodlo dělat další a  další pokroky, že jsem se nakonec rozhodla o ně opět podělit. Naučil se sám si sedat. Zjistil, že gauče jsou dělané k tomu, aby si mohl stoupnout a posunovat se kolem nich. (Nejlepší motivací je, když tam leží Kocour.) Dokonce se i sám zabaví. Nejoblíbenější je teď hrochosaurus a rybka kousátko. A zřejmě mu začíná nějaké to závislácké období, protože vyhledává pouze mou společnost. S tátou je to taky fajn, ale musím být poblíž. A večer nesmím zmizet vůbec. To se začne rozčilovat, jako kdybych mu sebrala hračku. A na to taky nevím jak reagovat, na to jeho rozčilování. Prozatím dělám jako že jsem si toho nevšimla, ale jestli je to správně... (V rámci, špatné chování ignorovat a dobré podporovat.) Co se jídla týče, zkoušíme maso-zeleninové příkrmy. První jsem se rozhodla, že mu uvařím a zjistím jak mu to jede. Chtěla jsem udělat králíka s mrkvičkou a brambůrky. Ale při vaření js

Hubneme

Už je to těch půl roku po porodu, co bych měla být údajně v klidu a nepřetěžovat se. Naštěstí jsem se dostala na před porodní váhu, dokonce mám o jedno kilo míň. Jenže pořád mi zůstalo to odporné panděro. A popravdě už před tím vším jsem si připadala trochu rozteklá. Proto jsem se rozhodla se věnovat více posilování a zpevnění. Denní hodinové procházky jsou samozřejmostí a ještě k tomu chci přihodit ranní jógu. Takže pro následující týden každé ráno: 3x Surya Namaskara A 3x Surya Namaskara B Držte mi palce, popřípadě se ke mně přidejte. ;-)

Třicátý týden

Hádě je tu s námi už celých třicet týdnů! A do nedávna jsem měla docela klid. Zjistila jsem, že ležící miminko není zas až taková nuda, ale vlastně pohoda. Bohužel, jako většina matek, jsem to zjistila až tehdy, když Hádě začalo lézt. Chtěla jsem začít cvičit, ale zjistila jsem, že pobíhání za dítětem a říkání: "Ne, ne, ne, tohle nesmíš." Je vlastně daleko zábavnější tělocvik. A ještě lepší je, když manžel přijde domů a já mám chvilku čas. Uklidit, kouknout na blogy a uvařit. Zjistila jsem také, že příkrmy jsou občas docela vtipný. Hádě zase přišel na to, že brokolice je odporná. Mrkev, jen když koupím sladkou. Brambory leda s mrkví. Kdežto dýně, ta může být kdykoliv. Myslím, že už teď má mlsný jazýček. Hádě zase zjistil, že na zádech to není taková sranda. Pokud ho táta nebo já nelechtáme. Proto otáčení z bříška na záda se u nás nekoná. Za to často padá, zjistil ale, že když upadne a začne ječet. Někdo ho vždycky zvedne a nosí. Tím pádem má větší rozhled a může ukoři

Moje mateřská modlidba

Obrázek
Nejsem věřící člověk, ale během pár posledních dní jsem se začala skoro modlit. Kéž mám dobrý postřeh po téhle probděné noci. Kéž mám pevnou a uklidňující náruč pro všechny jeho pády. A ať padá aspoň dneska málo. Kéž mám trpělivost pro jeho naprosté odmítání jídla a jeho vzdory. Ať najdeme trochu klidu v tomto uspěchaném ránu. Kéž spí aspoň tři hodinky přes den nebo aspoň prospí celou noc. Kéž se můžeme radovat z jeho pokroků. Kéž mám sílu a tenhle den přežiji. A prosím, ať manžel přijde brzo z práce a já si můžu jít umýt hlavu! PS: Doufám, že se vám změna webu líbí?

Domove, sladký domove...

...aneb koupili jsme ruinu. Nebo ne ruinu, v domě se před námi bydlelo, jenže bývalí majitelé dělali opravy a rekonstrukci typu: "Něčím to zamázni." Ano přiznávám, dům jsme pořídili za úžasnou cenu, ve skvělé lokalitě. Ale po několika letech bydlení se ukazuje, že se spoustou skrytých vad. První, co jsme se rozhodli, je zjistit většinu velkých závad. A nastal první infarkt. Střecha údajně vydrží tak pět let, když nebudou tuhé zimy.  K tomu jsme zjistili, že při stavbě řemeslníci "zapomněli" dát mezi sádrokarton a střešní rámy, cosi co se jmenuje paroprospustná folie a proto máme špatně zailozované podkroví, kde jsou ložnice. To znamená udělat novou izolaci a vybourat sádrokarton a udělat to znovu. Komín, který vede k bojleru, je špatně udělaný a je třeba udělat nový.  A když už se bude dělat nový komín, je třeba vyměnit ten starý bojler, protože je tu extra tvrdá voda.  Pak tu máme kotel, který dosluhuje a s tím souvisí opět nová vložka do komínu.  Navíc

Tři nejhorší (nejen) rodičovské hlášky

Během svého čekatelského a pozorovatelského období jsem přišla na tři nejhorší hlášky. 1. „To je MOJE! Viděla jsem to v čekárně, kdy se malé dítko domáhalo balíčku kapesníků a máma mu je pokaždé vyškubla z ruky, s tím, že tohle je její. Doufám, že to bylo celé myšleno jako hra. Ale i tak jsem si v tu chvíli říkala, co z toho to dítko může mít? Co se tím naučí? Že je normální někomu něco sebrat protože to je MOJE?! 2. „Proč jsi to udělal?“ Vážně neznám hloupější větu. Proč jsi to rozlil? Proč jsi bouchnul sestru? Proč sis nevzal ten svetr? Opravdu chcete slyšet důvod? Pochybuji. Tak proč se na něj vůbec ptáte? A hlavně i ty dovětky k tomu. Ty čuně! Chceš aby brečela? Chceš být nemocný? Tahle věta má navíc i jisté rozšíření a to je otázko-výčitka typu: „Jsi ty normální?!“ Jedinou správnou odpovědí je: „Ano, jsem.“ Jenže když jí dítě použije je drzé... 3. Buď zticha!  A další podobné a horší varianty. K tomu se snad ani vyjadřovat nebudu. Zároveň musím ale podotknout

Šátkování

Jsem hrdou nositelkou šátku. I tak se to ale snažím nepřehánět. Musím ale dodat, že šátek je naprosto unikátní věc, co se týče prcka. Nejen že funguje jako nosítko pro mimčo, ale může posloužit i jako deka, přebalovací podložka, podprd... podsedák a tak dál. Navíc, co je teď Hádě větší je to v šátku větší sranda a dokonce je i jednodušší v něm kojit. Je to sranda, jen se nesmíte bát, Háděti se v něm líbí a to i když ho utáhnu víc. Proto šátek mohu pro nastávající maminky jen doporučit. Ze začátku jsem si nebyla jistá jak vázat, kde utáhnout a proč. Naštěstí mé dítko bylo vůči mým pokusům trochu apatické - prostě mu stačilo, že je u mě. Navíc jsem našla úžasné stránky, které mi hodně při vázání pomohli. Wrap your baby . Nemusíte ani moc dobře umět anglicky (i když je to lepší), ale i z videa pochopíte, proč a jak to váže. Mimochodem firma Šanami k šátku přiložila brožurku a video, jak šátek uvazovat. Oboje je dobré, ale videa online jsou prostě lepší.

Hádě v půl roce

Jen malé chlubení. Má už skoro zub - mě i manžela kousnul. U doktorky jsme zjistili, že váží 9 kg a měří 75 cm. Nechtěl se tam vůbec předvádět a hrál si na mimino, které jen leží a nic nedělá. Jakmile jsme ale dorazili domů, rozhodl se, že převlnkuje obývák, praští se o skříňku a ještě zkusí vytrhnout kocourovi pár chlupů. A to vše než se převléknu do tepláků. Kocour vše snáší s odevzdaností, kterou jsem u něj nezažila. Zrovna včera večer, přistrčil k malému brčko, aby si s ním hrál. To, že aportuje nám, jsme zvyklí, ale že bude aportovat i tyranovi, to nás mile překvapilo. Myslela jsem si, že před ním bude utíkat, ale kocour ho vyloženě provokuje a tím ho i učí lézt. Jsem na ty své tři chlapy strašně hrdá!

Druhé dítě?

Proč všichni lidé očekávají, že když jsem úspěšně zvládlo jedno početí a porod, tak to chci absolvovat znovu? Nejlépe asi hned, když se mě, hned jen co mě vidí, ptají na druhé dítě. Mám připravenou odpověď: "Když to půjde, proč ne." A nastává druhá zděšená reakce: "Takhle brzo?!" Holt, lidem se zřejmě nezavděčíte. Pravda je, že mám tři roky pro zplození druhého dítěte, protože jsem se zařekla, že po 30-tinách nechci už dítě. A popravdě, během těch tří let je mi to jedno, kdy se to stane. I kdyby to mělo být za těch devět měsíců. (Což nebude, nebojte ;-) ) Doopravdy si říkám, proč ne. Hádě se pomalu učí zabavit se samo a za devět měsíců už bude určitě samostatnější ještě víc. Bude chodit a když s malým sourozencem bude vyrůstat, určitě se pro něj nestane vetřelcem. Bude už od malinka zvyklý na to, že se naše pozornost rozděluje na něj a někoho dalšího. Bude to určitě hektické a ze začátku těžké. Ale věřím tomu, že co se má stát, to se stane. A kdyby příroda v

Kuřecí špíz

Obrázek
Sice grilovací sezóna nám už skončila ale i tak se s vámi podělím o recept na výborné kuřecí špízy, které jdou udělat jak v troubě tak i na grilu. Potřebujete : kuřecí kousky dobrou papriku Kuřecí kousky si naložíte den předem do marinády z 6 lžic sojové omáčky, 4 lžic medu, 2 lžic sherry a 1 lžičky hořčice . Napichujeme střídavě maso a papriku. Marinádou při grilování i pečení průběžně potíráme. Dobrou chuť!

Háďátko slaví 1/2 narozeniny

Obrázek
Uteklo to jako voda, ani se mi tomu nechce věřit. Je to přesně půl roku, co se na tomhle světě objevil. A dělá mi jenom radost. Sice ještě neprospí celou noc. Mám pořád pocit, že jen kojím nebo uklízím nebo žehlím a nebo jsem v práci. Ale i tak stačí, aby se probudil, usmál se na mě a jsem šťastná. S jeho půlročinami jsem si uvědomila, jak velký tlak a nápor to je na tak malého človíčka, aby vyrostl. Během půlroku života se naučil tolik věcí! Hrát si, dorozumívat se s těmi dvounožci, otáčet se, smát se, rozeznávat věci a hledat je, lézt... Už to prostě není to malé miminko. Už začíná být dítětem a je to strašně příjemný pocit, že něco malého a fialového, co vzešlo z nás, rodičů, začíná žít vlastní život. A doufám, že mu do života dáme správný start a bude dál dobře růst a bude spokojený.

Však ty to uvidíš...

Zvláštní je kolik lidí dává dobré rady a myslí si o nich, že já řeším nějaký problém. Když radu potřebuji tak si o ní řeknu. Nemám s tím žádný problém. A největší kritik/radil mého způsobu života/výchovy Háďátka, je kupodivu můj táta. Začalo to už před třemi měsíci, kdy se mi snažil vnutit myšlenku, že mám málo mléka a proto musím kojit tak často. (Probíhal růstový spurt a kojila jsem co 2 hodiny, navíc venku bylo docela vedro.) Pokračuje to přes spaní ve společné posteli. A končí u tří hodinové debaty o tom, že dítě je někdy potřeba fyzicky potrestat, protože jinak se nestanoví hranice. Já mám první dítě, uznávám, ale doopravdy si myslím, že s námi Háďě nebude spát do třiceti a že vychovávat jde i bez "vařechy". A pokud zrovna nesouhlasím nastává věta, která mě dokáže dostat do kolen: "Však ty uvidíš." Napadá mě, jak oni můžou vědět, co já uvidím, když nechci jít tou cestou, kterou mi vnucují?! Vždyť oni mě odkládali do postýlky, máma mě kojila dva týdny a fa

Září

Je to zvláštní. S každým prvním pondělím v září mám pocit, že začíná nový rok. Zřejmě je to dáno školou a tím, že jsem vlastně pořád ještě více jak půlku života strávila na škole. Letos však pro mě opět nastalo první září a první den ve škole, tedy v práci. Ve staré práci za nových podmínek. Vyvolalo to ve mně jistý druh nostalgie. Neměla jsem připravenou svačinu a ani tašku do školy/práce. Ale stejně ten večer před pondělkem byl jiný. Bylo to cítit ve vzduchu. Končí léto. Končí jedno období a začíná zase jiné. Další. Během těch několika málo let, co jsem na světě, jsem se naučila změny vítat. A to i tehdy pokud nebyly k lepšímu. Ono je někdy lepší se vrátit o nějaký ten krok zpět. A na letošní školní rok jsem si udělala kupu plánů. Samozřejmě, žádný z nich se mi nedaří dodržet stoprocentně. Ale i tak se s nimi pochlubím. 1. Veškerou práci zvládnout během jednoho týdne, ať tam nemusím být celý měsíc. (Proto tento příspěvek píšu z práce.) 2. Každý den vařit domácí jídlo a nebo h

Tatínek

Poslouchám své drahé přítelkyně a nestačím se kolikrát divit, co mají doma za muže a kvůli čemu všemu je možné se pohádat. Mám doma zřejmě poslední exemplář správného chlapa, který se stará o svou rodinu a nic za to vlastně nechce. Samozřejmě někdy je taky na zabití, ale většinou ho na to stačí upozornit a je klid. Probereme, co mě naštvalo a proč a on mě (někdy) vyslechne a někdy si to dokonce i zapamatujte. To, k čemu se chci ale vyjádřit především, je, jak se stará o Háďátko. Nevadí mu přebalování, hlídání a s malým si i hraje. Celou dobu jsem si bláhově myslela, že je to normální chování všech otců. Ale realita je jiná. Otcové se o to malé stvoření, které také stvořili moc starat nechtějí. Zdá se, jakoby jejich práce skončila a oni nastupují opět na scénu až se školní docházkou. Mojí kamarádce například její manžel tvrdí, že se o dítě starat nemůže, protože je příliš unavený. Jako kdyby ona na únavu nárok neměla, když je doma. Navíc si myslím, že když se dítě bude aktivně stýkat

Čištění oděvů

Obrázek
S malým dítětem se skvrnám nevyhnete. Já se navíc rozhodla i pro látkové pleny. Nejsem nějaká vyšinutá eko-matka, jen si myslím, že látka je pro kůži příjemnější a spíš se Hádě naučí na nočník, když bude vědět, jak je mokrá kůže nepříjemná. Navíc v tomto počasí mi přijde lepší než ho balit do papíro-igelitu. Jen je s látkou víc práce, ale co, jsem na mateřské, že? :-p Zrátím to, prostě o skvrnách vím své... U nás doma je tvoříme všichni a jsou na všech látkách. Jenže jak se jich zbavit? Napřed jsem zkoušela Vanish - skrvn a špíny ze zbavíš. Vůbec mi nepomohl. Například krev a stopy po deorantu se ani nehnuly. Pak mi mamka doporučila Ariel odstraňovač skvrn. Výsledky jsou lepší. Popravdě je úžasný na ložní prádlo. Barvy krásně září a skvrny (káva, pot, borůvkový jogurt) odstraňuje velmi dobře. Ale taky není úplná jednička. Jediné, co mi na devadesát procent doma ulehčuje praní je Žlučové mýdlo. Taky to není stoprocentní, ale osvědčil se mi úplně nejvíc. Navíc patří k té lev

Horko, zima, teplo, mráz

Obrázek
Všimli jste si kolik lidí, jistě i z vašeho okolí, nadává na počasí? To je buď moc teplo nebo málo, pak zase prší moc a nebo vůbec... Dokážu to pochopit při té včerejší vichřici. Ale jindy?! Jsme přece v mírném pásu. To znamená, že počasí se neustále mění. V létě to ale většinou znamená teplotu kolem dvaceti stupňů. Takže teď máme nadprůměrné teploty, ale to není také nic výjimečného. Někdy jsou teploty nad a jindy pod průměrem. (Tak můžeme zapomenout na globální oteplování.) To, co mi ale začíná lézt krkem, je to nadávání. Je to počasí, na jeho vrtochy si prostě musíme zvyknout a je to správně, že něco v našich životech ovlivnit úplně nemůžeme. Co by to potom bylo za život kdybychom mohli vše naplánovat a ovlivnit.

Já chci žít teď a podle sebe

Obrázek
...a taky vyhrát sportku. ...každý pátek chodit tančit. ...ráno vstávat s úsměvem. ...cvičit minimálně dvakrát týdně. ...jíst zdravě. ...mít zodpovědné a sebevědomé dítko. ...a tak dál. To, co ale hlavně nechci, je řídit se něčím, co "by se mělo"! Na co teď trochu dopáleně narážím: Můj drahý a milovaný choť přišel s tím, že bych neměla. Například: nechat Hádě spát u sebe v posteli nechávat přes noc otevřená okna, aby se Kocour nerozhodl spáchat sebevraždu mít zapnutý/vypnutý zvuk u mobilu (dle příležitosti) utrácet A taky i spoustu věcí měla. (Vyprat, jít nakoupit, umýt okna, psát si kdy jsem kojila atd.) A tohle měla/neměla přichází z více stran a dokonce nejen na mě ale i na Háďátko.  (Neměl by se už přetáčet zpátky na záda, např.) Musím na to reagovat trochu ironicky. "To se nám to ale vyrojilo radilů!?" Jako kdybych měla najednou být bezradná a nesvéprávná.Unavuje mě tohle "mělo by se". Chci žít teď a tady a ne tak, jak by se

Mateřská a rodičovská dovolená

Mateřská dovolená trvá dvacet osm týdnů. Ta moje dovolená skončila včera. Kromě toho všeho, co jsem na mateřské dělala či nedělala, chci trochu objasnit ty pojmy, které si lidé většinou pletou. Mateřská dovolená je v podstatě nemocenská na kterou nastupujete před porodem. Mají na ní nárok lidé nemocensky pojištění. Tudíž většinou jen ti zaměstnaní. Rodičovská dovolená je neplacená dovolená, o kterou si můžete zažádat svého zaměstanavatele. A je až do věku tří let vašeho dítěte. Po tuto dobu jste pojištěnec státu. Rodičovský příspěvek je sociální dávka, o kterou si musíte zažádat na Úřadu práce. Dostanete ji pouze, pokud se o vaše dítě nebude starat stát (řečeno zjednodušeně). Jiná podmínka tam není. A můžete si vydělat kolik chcete. Například na dohodu o provedení práce do deseti tisíc a nikdo za vás nemusí odvádět sociální a zdravotní. A další vychytávkou je mezi mateřskou a rodičovskou dovolenou si vybrat dovolenou. Tak se vám nebude zkracovat, ale pozor o její čerpání musíte

Technologický pokrok

Přiznávám se bez mučení, jsem líná si zapnout počítač. Proto jsem si do svého líného mobilu nahrála Blogger a příspěvky píšu z mobilu. Musím říci, že se mi to vážně líbí. Takhle ten počítač už nebudu potřebovat vůbec. :-) Je to super a já musím vývojáře takhle veřejně pochválit.

"Nějaká rychlá..."

V prvé řadě se chci omluvit za dočasnou přispívací neschopnost. Bylo toho hodně, plány na návrat do práce, šílené vedra a kupa návštěv. A s tou jednou mojí návštěvou přichází i tento příspěvek. Moje kamarádka mi totiž oznámila, že já jsem nějaká rychlá. A kupodivu tím neměla na mysli mou schopnost umýt nádobí a kuchyň během 15-ti minut. Měla tím na mysli můj život. V dnešní době je hitem stěhovat se od rodičů až po vysoké škole (26-28 let). Já se stěhovala od rodičů v 18-ti letech. Ne že bych rodiče neměla ráda, ale prostě jsem chtěla žít na vlastních nohou a přišlo mi to správné. Vdávat se (mluvím zde pouze o ženách) až když máme nějakou kariéru nastartovanou (28-30 let). Já se vdávala ve 23 letech a mnoho lidí si myslelo, že "musíme". Ne my se brali z lásky a protože jsem spolu už chodili 6 let a 5 let spolu žili. Proto to byl logický postup. Už jsme byli tak sehraní a stále se měli rádi, že nás dva jako tým nic rozeštvat nemohlo. Měli jsme dost času všechno připravit

Mamutí léto

Všimly jste si, jak některé ty kočárkové mamky jsou tak nějak pořád s těhotenstkým břichem? Já se rozhodla, že ho mít nebudu! Tvrdě jsem začala pracovat na jeho ústupu. Cvičím, každý den se snažím jíst zdravě... ale ten můj pupek nechce ustupovat?! Nakonec mi zdravotní sestřička řekla, že to je normální. Údajně totiž to těhotenské břicho zmizí samo a posilování na to nezabírá. Když mi to řekla, vypadala jsem chvíli vykuleně a pak vyděšeně. Asi jako když vytrhnete ptáčkovi pírko ze zadku. Co s tím mám teda sakra dělat? Tak mi doporučila nákup korzetu či stahovacího pásu. Nenosím ho, už takhle je mi vedro a to se mi stačí jen ven podívat. Ještě abych se navlékla do nějaké další vrstvy. Proto své letošní léto vyhlašuji létem mamutím. Nebudu se stydět vystavit své těhotenské špeky a dál budu pracovat na shození normálních špeků. Do dalšího těhotenství budu určitě na své ideální váze. To proto, abych pak měla zase co shodit. :D

Blackout

Obrázek
Dobře, tohle byl hlášený výpadek proudu. Ale začal už v půl osmé ráno a končil až ve tři hodiny odpoledne. Pro mého manžela nastala strašná chvíle, co budeme celý den dělat?! Vykulila jsem na něj oči a nechtělo se mi věřit, že se bojí zůstat se mnou a malým celý den bez televize a počítače a v tichosti. Na rozdíl od své drahé polovičky, já se těšila. Měla jsem připravenou knížku a věci na vaření. Na zem jsem roztáhla deku a těšila se, jak si s budou ti dva hrát a mě nechat dělat v kuchyni a číst si. Když jsem to manželovi vysvětlila, vypadal dost otráveně. A tak jsem ještě přidala ranní procházku do města na nákupy. To už bylo lepší. Mě se během téhle černé chvilky podařilo uvařit, dočíst knihu a rozhodnout se, že se vzdám počítače. Stejně chudák jen tak ležel na stole. Nezapnutý už nějaký ten týden. Když jsem chtěla na počítač, tak jsem šla k manželovi. Hudbu si pouštím přes usb ve věži. Takže proč ho vlastně mám? Ani hry už nehraju. A osobní věci? Jsme s manželem deset let,

Profesionální žena

Ráno jsem přišla s dítkem v náručí do obýváku. Na stole drobky, použité nádobí a kocour. V kuchyni další drobky a špinavé nádobí, k tomu sušák s prádlem před ledničkou a narvaná sušička čistým, leč nevyžehleným prádlem. Nemluvím o jídelně. Na stole kupa účtů a letáků a na židli manželovo oblečení a taška. Zhrozila jsem se. Jsem přece doma, tady by neměl být takový brajgl!? Začala jsem uklízet a když jsem skončila, vrátil se manžel. Dostal vynadáno, jak v takovým bordelu můžu asi být s malým dítětem. Najednou mi to došlo. Profesionální žena je hloupost. Nechci přece ze svého drahého synka mít "sterilní" dítě. Musí si zvykat na pyl a trochu toho prachu. Jinak, když vyjde ven, tak bude nemocný a bude mu špatně. Poučila jsem se, manžel už všude nenechává své oblečení a tašky. Takže na židle si dá sednout. Účty uklízí do příslušného šanonu nebo rovnou vyhazuje. A já místo toho, abych bláznila s úklidem dvakrát týdně utřu prach a jen jednou týdně luxuju. Už ne každý den. A

První měsíc

To nám ten měsíc ale utekl! S manželem jsme stáli nad postýlkou s naším synkem a říkali si, že už je to celý měsíc. Neskutečně rychle to uteklo. A přijde nám, že to drahé dítko roste s každým novým dnem a dělá mnoho pokroků. (Sledování objektů, které se pohybují nad postýlkou. Opakování obličejů po rodičích. Otevírání dlaní...) Tudíž, nerada to přiznávám, se ze mně stává cosi jako "zdrclo se jí mlíko v hlavě a má z toho jogurt" . Chvílemi si tak připadám, nečtu nic jiného než "manuály na správnou výchovu dítěte", počítám kolikrát a kdy jsem kojila, počet plen atd. Jedinou výhodu vidím v tom, že tak uklizeno, jako tu mám teď tu nebylo snad nikdy. Prádlo je vyžehlené, špinavé nádobí se ani nestačí ohřát (nebo spíš vychladnout), kocour je vyčesaný a vymazlený. A když už jsem nakousla téma kocour a mimino. Máme doma chůvičku. Bála jsem se, jak můj naprosto rozmazlený kocour vezme nového člena rodiny. Teda mazlit se se mnou chvíli nechtěl a díval se na mě stylem: &q

Žjůva...

Tohle slovo mě napadlo, když jsem se dneska (3 a 1/2 týdne po porodu) postavila na váhu. Jsem na váze, kterou jsem měla před porodem. To je fajn, ale i tak bych potřebovala sundat ještě nějakých 5 až 15 kilo. (Kdybych sundala těch patnáct, tak budu vážit, jako při maturitě!) Natěšená touhle váhou jsem se chtěla vecpat do svých džín... a ejhle... ono to nejde?! To je tím, že mám pořád ještě povolené břicho a tak jsem se rozhodla, že nebudu otálet a začnu pomalinku cvičit. Když je venku tak krásně a sluníčko se k nám přišlo podívat, tak začínám pozdravem slunci. Jóga mi nedovolí jít nějak extra rychle a teoreticky si nemůžu ublížit... že? K tomu přihodím pár  polovičních navasan na bříško a několik výpadů a dřepů, než mi skončí šestinedělí a já se budu moct vrhnout do něčeho "ostřejšího". Jsem zvědavá za jak dlouho se do těch svých drahých džín vejdu. Navíc mám od manžela slíbeno, že až se mi zase ustálí váha a tvar těla, půjdeme si koupit nějaké hezké oblečení. Už aby to

...protože Jaro přišlo k nám...

Obrázek
Víkendem jsme započali prací na zahradě. Stejně jako asi většina našich sousedů a nebo nějaký soused rozřezával svou drahou polovičku. Jinak si ten zvuk pily v neděli ráno nedokážu vysvětlit. Monseigneur si hověl v kočárku a my (tedy můj muž, protože já hlídala kočárek) pilně pracovali.  Dokonce jsem objevila první (a bohužel zřejmě již i poslední) sněženku. Načapala berušky. A nakonec jsme to zapíchli u ohníčku a flákotky. Někteří vysílením usnuli. Prostě už jen proto, že jaro konečně přišlo i k nám. Co myslíte, vydrží nám takhle teploučko aspoň chvilinku? Nebo bude na Prvního Máje sněžit?

Spát, když spí...

Tohle je krásná rada, ale nějak mi nejde. Když malý usne nejdu si lehnout a i když říkám, že půjdu, tak nejdu. Buď žehlím, peru, myji nádobí, vařím a nebo se snažím něco vypít a najíst se. Vlastně, jak tak nad tím uvažuji... Ty rady jdou všechny nějak mimo mě. Dokážu pochopit, že některým ženám pak doma "hrábne". V prvních dnech jsem si připadala naprosto neschopná. Hlavou mi proudily otázky typu: Co dělám špatně? Jak to jiné matky zvládají? Proč to nezvládám já? A proč sakra pláče? Nakonec všechny ty moje otázky skončili výčitkami, že ze mě nikdy dobrá matka nebude a vlastním pláčem. Za který jsem si pak nadávala znovu, protože mám být přece v pohodě! Naštěstí mě zachránila kamarádka, která byla v horší situaci jak já (stěhování, hádky doma, hádky s rodiči...), když přivedla na svět svou prvorozenou a začala mi vyprávět, jak to probíhalo u nich. Zjistila jsem, že ten pocit nejistoty je normální a správný. (Nenechte si namluvit něco o mateřských pudech! Fungují, ale ji

Už jsme tu tři!

Konečně se to povedlo! Dne 22. března se nám narodil synek. Krásný a šikovný a obrovský kluk. Musím to napsat i sem: 54 cm a 4280 g. Prostě kluk jak buk. Možná by se hodilo napsat sem i pár slov ohledně porodu. Vím, že nemůžu předat svojí zkušenost. Nejde to. Ale můžu vám popsat, jak ten den vypadal. Vstávala jsem v šest ráno a dobalila si věci nutné do porodnice. (Mimochodem kupu věcí jsem ani nevyužila.) Po příjezdu do nemocnice jsem se seznámila se spolubydlící na pokoji. Sestřička natočila monitor a vyslala mě na vyšetřovnu, kde mi překvapivě sdělili, že nerodím. Paní doktorka byla moc milá a vysvětlila mi, že mi dají tabletku, která může rozběhnout přirozený chod věcí. Natěšená jsem se ptala, kdy asi tak začíná fungovat. Údajně přibližně tak za tři hodinky. To znamená, že něco kolem jedenácté bych mohla rodit. Také mě doktorka upozornila, že mi může být trochu špatně, jako když by měla přijet teta Irma. No, mou spolubydlící převezli jinam, protože taky ještě nerodila. A já se

Už zítra...

Už nastal ten okamžik, kdy mi v porodnici řekli, že začnou vyvolávat. Moje pocity jsou smíšené v jeden takový zvědavý a vlastně natěšený chumel. Neznám moc žen, které by se na porod těšily. Jenže dneska mi došlo, že se opravdu těším.  Netěším se vyloženě na porod, ale na  ten konec těhotenství a začátek nového života. Najednou, ze dne na den, tu s námi bude pidi-člověk, kterého jsme s manželem stvořili. A věřím tomu, že tak jak nás trápil do teď, tak v tom bude pokračovat i nadále. Těšíme se, všichni a strašně moc.  Zítra, nejpozději v sobotu, už bude po té devíti-měsíční "práci".  Myslete na mě, ať to zvládneme všichni dobře a máme to nejhorší brzy za sebou. 

Tortilla

Obrázek
Co se vám vybaví, když slyšíte tohle slovo? Mě omeleta... Víte, španělská tortilla je to totiž taková omeleta z vajíček a brambor a dalších ingrediencí typu "co dům dal". Ale většině lidem se vybaví spíš ta mexická. Totiž taková ta placka / palačinka z kukuřičné mouky. Pardon, tady u nás spíš z obyčejné pšeničné mouky. Tahle tortilla funguje jako náš chleba nebo spíš bagetka. Dovnitř se dá zabalit cokoliv! Maso, zelenina, sýr a dá se ještě znovu zapéct...  A já se podělím o skvělý recept, který se mi přimotal pod ruku. Jednoduché domácí tortillas:  3 hrnky mouky hladké 1 lžička soli 1/3 hrnku oleje 1 hrnek teplé vody Všechno smícháme dohromady a vypracujeme do hladkého těsta. Z těsta uválíme tenké placky a ty opékáme (bez tuku!) na pánvičce dokud na sobě nemají typické hnědé flíčky. Moje kamarádka do těsta přidává například i bylinky. A vzniknou vám úžasné jednoduché tortillas, které chvíli vydrží. (U nás se dělají s chilli, takže moc dlouho nevydrží. Maximá

40. týden a více

Obrázek
Nějak mě prvotní deprese z téhle přenášecí situace opustila a já se dostala do fáze, kdy mi to zas až tolik nevadí. Každé ráno mám pravidelný ranní rituál (snídaně, maily, sprcha a zkrášlení) , pak jedu do nemocnice, kde si pokecám se sestřičkami a nebo i s doktory. Ti jsou kupodivu v nemocnici příjemní a vstřícní vůči dotazům i vtípkům.  (Které z mojí strany přichází velmi často, obzvláště když jsem vynervovaná - takže teď skoro pořád.)  Pak volám mamince a informuju jí, že se pořád nic neděje. Ta zklamaně zabručí a já se projdu nemocničním parkem, než si pro mě přijede manžel. To jedu s ním do práce, kde si dám kávičku a popřípadě s něčím pomůžu. (Víte, kdybych měla sedět doma a koukat na televizi, tak se zblázním.)  Doma pak uvařím/upeču na další den. Pomazlím se s kočkou. Etapově žehlím a uklízím pokoje v domě. Nakonec usedám k počítači a koukám zálibně na módní trendy na letošní jaro. Projedu pinterest.com  a někdy i polyvore.com , juknu, co se děje na FB a co mi píše google z

Co se děje?

Je toho tolik, co se teď děje, že nějak nevím, co všechno napsat. Jsem už přijatá v nemocnici a čekáme na porod, naštěstí mě ale propustili do domácí péče (protože porod se vůbec neblíží) . Navíc se neumím v nemocnici vyspat, včera jsem byla unavená jak kůň a dneska taky. Dospávám nevyspání a únavu z jednoho dne. Každý den se teď musím hlásit v nemocnici na monitor a dneska mi primář řekl, že zítra mě čeká odběr plodové vody. Až cestou domů mi došlo, že to není úplně běžné vyšetření v tak pokročilém stavu těhotenství a začínám se trochu bát. Ale zdá se, že si opravdu během těhotenství musím "vychutnat" všechny tyhle vyšetření.  Takže hlavu vzhůru, zatnout pěsti a doufat, že vše bude v pořádku. Ono mi stejně nic jiného nezbývá, že...

Očekávání

Za celou dobu těhotenství jsem nemohla říct, že jsem v očekávání. Až teď... Připadám si jako obrovský chodící mutant na dvou drobných nožkách (a to jsem nebyla ani před otěhotněním tintítko). Začíná mě štvát ta ohleduplnost lidí kolem, kteří se na moje převalování a neustále pohupování (to jak se snažím ten pupek nějak usadit) jen něžně pousmívají. A jsem v očekávání. Čekám na porod skoro jako na spásu. Zřejmě po něm přijde mnoho dalších drobných nepříjemností, ale teď by mi momentálně stačila možnost oholit si nohy, aniž bych měla pocit, že se udusím nebo se mi zlomí páteř. Navíc kdy mi ten pupek tak narostl? Vždyť ještě měsíc zpátky jsem vypadala vcelku normálně! Za ten měsíc se nemohl takhle zvětšit, vždyť to určitě není ani normální?! Zřejmě se o mě začíná pokoušet nějaká z těch divných těhotenských depresí... a napadá mě, možná že i tohle období je důležité, abyste se na porod dítěte vlastně těšily. I když máte trochu děsivou představu toho, co vás čeká. Takže hlavu vzhů

Literatura pro rodiče

Vždycky když jsem něco nevěděla, našla jsem to v chytré knize. Oxfordský slovník jsem si přála od svých třinácti let. Poprvé jsem ho zahlédla ve výloze a já věděla, že ho musím mít. Tolik informací... Táta mi nakonec k Vánocům koupil Diderota. (Myslím, že si chtěl sám počíst.) Při loňských Vánocích jsem cítila drobnou závist, když tchánovci dostali od Ježíška Ottův slovník naučný, to je taková česká několika-dílná encyklopedie. A samozřejmě teď bych opět chtěla sáhnout po knize, která by mi řekla, co dělat s tím naším pidi-človíčkem. Aby z něj vyrostl plnohodnotný, chytrý a milý člověk. V tuhle chvíli už nevěřím své přirozené inteligenci a přírodě, jako tomu bylo během celého těhotenství. Kdy mi maminka několikrát vysvětlovala, že viděla krásnou knížku o těhotenství a já jí na to s kamenným výrazem odpověděla, že až budu chtít vyděsit, tak se kouknu do diskuze na mimibazaru. (Chvíli tápala, než se tam sama podívala...) Ale až bude to dítko na světě, tak jak poznám, že je v pořád

Devět dní?! Cože?

Délka těhotenství je 280 dní, 40 týdnů, 10 lunárních měsíců. A mně najednou čeká už jen pár posledních dní... Kam se podělo nějakých těch 250 dní mezi tím?! Vždyť není to tak dávno, bylo to 11. července, kdy jsem seděla na záchodě a přemýšlela, jestli si ten test udělat. Jestli mi jen nehrabe... Když se okamžitě (Pchá! Prý do pěti minut...) objevila druhá čárka, myslela jsem si, že si ten test ze mě dělá srandu. Vyfotila jsem to a ukázala manželovi. Respektive odnesla jsem mu foťák a řekla mu, ať se podívá na poslední fotku. Napřed se zamračil, jak nechápal. Když mu to došlo, tak se jen zeptal, jestli jako vážně. Pokrčila jsem rameny a my jeli koupit druhý test, který druhého dne také vyšel. Nakonec jsem se objednala k doktorce a pátek 13-tého se stal mým šťastným dnem. Všechno tohle mi přijde, jako kdyby to bylo včera. Oznámení tchánovcům a rodičům. Bratrův nechápavý výraz, když jsme mu řekli, že "klokan přiletí v březnu". (Jeho žena se nás ptala, odkud že přiletí a