Nedrážděte kojící matky
Dneska chci napsat o něčem, co mě moc trápí. Malý se rozhodl, že ode mě přes den nebude pít. Myslela jsem si, že to pro mě bude úleva. Není! Objevila se u mne větší nesnášenlivost, netrpělivost a podrážděnost. K tomu se přidala lítost a špatný pocit, že malému nestačím. S blížícím se koncem roku se to rovná časované bombě. Do toho bojujeme u každého jídla a představa nic nejí a nepije mě prostě děsí. I když vím, že jednou prostě bude jíst sám. Teď jsem z toho na nervy. Ze všeho jsem vlastně vynervovaná, z jeho choroby, z postupného odstavovaní, z jeho nepití a nejídla, z konce roku, z nedostatku sněhu... Do toho přijde někdo s nějakou chytrou poznámkou. (Moji rodiče, kamarádi či dokonce muž.) A to pak někdy končí pláčem v ložnici na podlaze nebo ve sprše, aby mě nikdo neviděl a neslyšel. Zdá se, že jsem propadla k těm vykojeným mozkům, kterým jsem se smála. Nu, raději už končím, než přijdu na něco, co by mě mohlo ještě víc rozlítostnit. Jen mám pro všechny zprávu, nezáleží na tom j