Nedrážděte kojící matky

Dneska chci napsat o něčem, co mě moc trápí. Malý se rozhodl, že ode mě přes den nebude pít. Myslela jsem si, že to pro mě bude úleva. Není!

Objevila se u mne větší nesnášenlivost, netrpělivost a podrážděnost. K tomu se přidala lítost a špatný pocit, že malému nestačím.

S blížícím se koncem roku se to rovná časované bombě. Do toho bojujeme u každého jídla a představa nic nejí a nepije mě prostě děsí. I když vím, že jednou prostě bude jíst sám. Teď jsem z toho na nervy. Ze všeho jsem vlastně vynervovaná, z jeho choroby, z postupného odstavovaní, z jeho nepití a nejídla, z konce roku, z nedostatku sněhu...

Do toho přijde někdo s nějakou chytrou poznámkou. (Moji rodiče, kamarádi či dokonce muž.) A to pak někdy končí pláčem v ložnici na podlaze nebo ve sprše, aby mě nikdo neviděl a neslyšel. Zdá se, že jsem propadla k těm vykojeným mozkům, kterým jsem se smála.

Nu, raději už končím, než přijdu na něco, co by mě mohlo ještě víc rozlítostnit. Jen mám pro všechny zprávu, nezáleží na tom jak silný se vám člověk zdá i ten nejsilnější někdy zapochybuje a potřebuje oporu a útěchu.  Natož pak kojící žena, která začne odstavovat. Ta potřebuje obejmout pokaždé, když ji potkáte...

Komentáře

  1. Je to síla, což? Odstavování, pak přechod do školky, pak do školy. A to nejsem nijak extra maminkovský typ. I tak jsem to prožívala. Možná ne tak silně, ale prožívala. Těch přechodů je od té doby, co jsme porodily, mnohem víc, než předtím. Ale vždycky, když jsem se smířila s tím, že je to tak, jak to je, a uběhlo pár dní (týdnů?) toho nového, najednou si už ani nepamatuju, jaké to bylo, když malá chodila do té školky :-) Chce to čas... a ze strany druhých ohleduplnosti :-) Tak hodně trpělivosti :-)))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Prave, ze jsem si o sobe myslela, ze taky nejsem nejak extra maminkovsky typ. A najednou me takova uplne normalni vec, za kterou jsem vlastne rada, polozi na lopatky. :-) Tady je videt, ze hormony vzdy jsou proti logice :-D

      Vymazat
  2. Tenhle tvůj článek jsem si přečetla krátce potom, cos ho napsala. Ale zůstal mi v hlavě, jako bych tušila, že se mě brzy bude taky týkat. Já jsem Motýlka odstavila proto, že jsem musela začít chodit do práce a on do jeslí, přestala jsem tedy kojit přes den a nejspíš pro nedostatek stimulace neměla dost mlíka ani večer a v noci. Přechod na lahvičku Motýlek po pár "zápasech" zvládnul i přesto, že byl velký závislák na kojení. Tak velký závislák, že mi to až vadilo, protože ho vyžadoval opravdu hodně často a vždycky si to dlouho užíval. Takže bych asi měla být ráda, že jsme kojení ukončili. Místo toho se ve mně strhla velká hormonální bouře a mně je strašně, strašně smutno. Jsem plačtivá a podrážděná, jinak řečeno nesnesitelná. A nejhorší na tom je, že si to uvědomuju.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já učila na flašku postupně a trvalo to asi týden, než si zvykl. Ale nemysli si, že to zvládám v pohodě. Tím, že mlíko jsem měla ale malý nechtěl, jsem se trápila a trápím ještě teď. Jestli by prostě nebylo lepší ho přinutit. Což zase odporuje tomu, že nechci dítě do ničeho nutit. Takže se to ve mně neustále pere a myslím, že ještě dlouho prát bude.
      U tebe jsem četla o jeslích a tom, co se kolem toho dělo a vlastně ještě děje. A tu hormonální bouři chápu a doufám, že se z toho brzy dostaneš. Strašně ti držím palce, ať to zvládáš v pohodě a Motýlkovi je už jen dobře. ;)

      Vymazat

Okomentovat

Velice si vážím Vašeho názoru a jsem ráda, že jste mi tu zanechali komentář.

Populární příspěvky z tohoto blogu

Mateřská jako robota

Co nového...