Když pláču...

Občas se prostě stane, že nemám svůj den. Buď mě všechno štve a nebo prostě na mě padne odporná nálada. Někdy mám zase pocit křivdy a potřebuju se někde vyplakat.

Je to podle mě normální. Nejsme nadlidé a občas svoje vlastní emoce neumíme uklidit na povel. (Nebo ano? Jestli jo, tak jsem holt nenormální.)

Když mám takovouhle slabou chvilku, zavírám se do sprchy. Nějak se mi nelíbí, že bych měla plakat před svým synem. Je to moje slabost a můj vztek a moje emoce, tak proč by měl vidět, jak pláču. Znám ženy, které když se například se svým mužem pohádají, tak pak své emoce a smutky vypláčou před dítětem. To přece není dobře.

Jistě děti musí vědět, že i my máme emoce, ale v prvé řadě ty které se jich týkají. Ne že "s tátou si zrovna nerozumíme". Co z toho to dítko pak asi má?! Madlajs v hlavě!

Proto když se hádám s mužem, tak mimo dosah rodiny a teď i Háďátka.

A když chci plakat tak to dělám ve sprše, protože můj muž nechápe pláč jako uvolňovač napětí, ale jako důvod k tomu říct mi: "Nebreč, jsi přece velká."

Omlouvám se všem mužům, ale pláč je normální reakce organismu. Není to vždycky způsob, jak si vydupat to své a nebo jak vás zahnat do kouta...

Komentáře

  1. To je také jedno z mých pevných předsevzetí: že se nesmíme hádat před synem. A brečet před ním taky nechci, protože vím, jak jsem v dětství špatně nesla, když jsem viděla maminku plakat - ať to bylo smutkem nebo třeba dojetím. Možná to bylo tím, že neplakávala často. Možná kdyby mě můj syn viděl plakat pravidelně, nešokovalo by ho to tolik. Ale stejně se pokusím tomu vyhnout.
    A tobě přeju co nejméně důvodů k slzám.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju za přání :) Kolikrát mi stačí podzim a mám špatnou a plačtivou náladu... Naštěstí se mám pořád o koho starat a tak je to lepší a tolik nemyslím na "pitomosti" :D

      Vymazat

Okomentovat

Velice si vážím Vašeho názoru a jsem ráda, že jste mi tu zanechali komentář.

Populární příspěvky z tohoto blogu

Co nového...

Mateřská jako robota