MTM: Znamení vlka

Dlouho, předlouho jsem se dívala na ten blikající kurzor na čisté stránce a přemýšlela, jak popsat veškeré pocity, které ve mně kniha zanechala. Je to těžké shrnout.
Četla jsem původní fanfiction verzi a tahle druhá se mi líbí někdy víc ale určité pasáže mi tam trochu chybí... (To jen kvůli tomu, že miluju Eliaha, ale nikomu to na mě neprozraďte.) 
Ono napsat pěknou a čtivou urban fantasy a neopakovat se, je trochu problém. Buď je to divná Agatha Christie, kde místo Hercula je sexy upír/vlkodlak/anděl. (V dnešní době převládá kupa upírů.) A nebo se pod tím schovává červená knihovna sem tam větší mírou působící jako parodie na zoofily/nekrofily (i jiné -fily) a občas tak přeslazená, že všechny víme, že takovýhle chlápci prostě neexistujou.

MTM se povedlo něco, pro mě, zcela ojedinělého. Na začátku knihy pociťuji strach, který ve mě vyvolával doposud snad je Stephen King. Nad jinými pasážemi se červenám, jako kdybych si poprvé prohlížela obrázky z Kámasútry a jindy mám připitomnělý výraz, jako kdybych právě dočetla nějakou knihu jako od Stanislava Rudolfa.
Raději už ale vážně... i když... vážně by mě zajímalo, jestli když si vlkodlačice oholí ... řekněme nohy, má holé i tlapky?! No nic, to jen taková odbočující filozofická otázka...
Takže, kniha má podle mě velký potenciál nadchnout i ty, kteří fantasy moc nemusí. Děj ubíhá plynule, netýká se pouze vlkodlačích záležitostí a v určitých chvílích je těžké ji odložit. Postavy jsou dobře propracované a na tom papíře prostě žijí. Navíc ten konec... (budu se opakovat po Janice z Přátel) Ach! Můj! Bože! Těším se na pokračování a doufám, že bude stejně dobré (nebo ještě lepší).
A přeji autorce mnoho a mnoho spokojených čtenářů!