Dohola!

Tak ne, dělám si srandu...

Vlasy si, od poslední eskapády s extra krátkým sestřihem, pěstuji. Ale vždycky jednou za čas mi přijde ten můj střih nudný. Zná to každá ženská. Pak se jí v hlavě začne točit kolotoč: Zkrátit! ... Prodloužit! ... Nabarvit! ... Odbarvit! ... atd.

U mě se ten kolotoč zastaví většinou u ofiny. Ano, chci jí, toužím po ní a umím si jí střihnout i tak, aby mi slušela... Jenže... Je to práce ji udržovat. Rovnat, foukat, zastřihávat... Ale ten můj střih to osvěží a navíc, stejně teď budu mít dost volného času, až nastoupím na mateřskou, že? :p

Nastává tedy fáze lovení... Jak by měla vypadat moje ofina?

Po hledání najdu cosi, co se mi líbí a zvládnu to sama. Když ne, nastává ještě delší fáze lovení dobrého kadeřnictví. Tady se většinou zaseknu a skončím s pomyšlením na ostříhání.

Když zvládnu ustřihnout sama, většinou mě od koupelny s nůžkami, dělí pouze můj muž. Nakonec podvolí i on a ...

Ano, ustřihla jsem si ofinu. A jsem s ní spokojená, jak dlouho mi to ovšem vydrží? To se neodvažuji říct! Ale mám z toho dobrý pocit. A co je pár vlasů, když se teď cítím zase chvíli fakt dobře?

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Mateřská jako robota

Co nového...