12/2017

Tak jo...

Se školkou jsem to pravděpodobně přechválila. Tenhle týden spal do středy, protože ve středu mi řekl, když jsem si ho vyzvedávala, že plakal, protože chtěl být s námi. A tak jsem spaní do konce týdne odpískala a rozhodla se, že další týden ho k tomu nebudu přemlouvat ani se ho na to ptát. Počkám, jestli s tím nezačne za chvíli zase sám.

Konečně jsme taky odvezli kola na každoroční seřízení a odvezli auto do servisu. Taky jsme obdrželi kalkulaci na střechu. A doufám, že to je letos všechno.

Samozřejmě, když už jsme jeli odvézt kola, tak jsme Elimu slíbili, že si může vybrat kolo. Strašně se těšil a ještě víc se bál. A pravděpodobně je trochu po mně, jelikož si myslel, že se to asi naučí jen z dívání se na kolo. Proto když na něj sedl a nešlo to úplně lehce, začal být trochu rozpačitý. Vyzkoušel ještě jedno kolo, na kterém se šlapalo úplně stejně a tak si vybral krásného černo-zeleného leaderfoxe. (Koupili jsme nové kolo, protože se bude dědit a Eli se bojí, takže mu chvíli na rozježdění vydrží.)

Odmontovali jsme doma přídavná kolečka a těšili se, až budeme zkoušet jezdit. Proto se taky od středy zkazilo počasí, že... A my jezdili až v neděli. Zato když se Eli nekoukal a my ho na chvíli pustili, tak to zvládal úplně s přehledem sám. Musí se naučit pořádně zkoordinovat oko, nohu a prostor kolem. I u odrážedla dlouho koukal na zem, takže si z toho nic nedělám a věřím, že to brzy zvládne.

V sobotu nás čekala oslava. Kdy kluci spolu oslavili svoje narozeniny. Fanda druhé a Eli už čtvrté. Vybrali si krásný dort a nezávisle na sobě se na něm shodli. V cukrárně jsme se ještě dohodli na finální podobě a to nejdůležitější klukům se líbil i chutnal. V neděli se po něm slehla zem a to jsem si myslela, že ho budeme jíst do Velikonoc!

Když se vrátím k oslavě, která byla letos komornější, neboť nás bylo jen osm dospělých, dvě děti a dva psy, tak musím připustit dvě věci.
Za prvé na příští rok už tu bude určitě o psa méně. Neboť rozkousal klukům dvě hračky, neustále lezl na stůl pro jídlo a vlezl ke spícímu Faníkovi, který z toho má do teď šok a bojí se všech psů. I těch malých a i toho našeho hluchého dědka.
Za druhé všem řeknu, aby přijeli na jeden konkrétní čas. Letos jsem všem řekla, ať dojedou mezi jednou a druhou. To znamená, že očekávám příjezd kolem půl druhé. Proto příjezdy byli v 12:55; 13:05 a 13:10. A to přesně! :D
Jako třešničku na dortu muž začal postupně během oslavy ztrácet hlas a nemluví do teď.

V neděli jsme měli naplánováno jet za sestřenkou. Bohužel kvůli manželově "tiché domácnosti" jsem to raději odpískali, aby to náhodou nebylo nakažlivé a my nenakazili miminko nebo maminku. Proto jsme jeli dopoledne učit jezdit Eliho na kole a odpoledne do hornbachu pro kytičky (což bohužel nenapadlo jen nás) a viděli jsme tam ukázkový případ hulvátsví, kdy Eli jen valil oči a já mu ještě večer musela vysvětlovat, proč jsou na sebe lidi někdy zlí.

No a snad jsem na nic nezapomněla...

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Co nového...

Mateřská jako robota