12/2017
Tak jo...
Se školkou jsem to pravděpodobně přechválila. Tenhle týden spal do středy, protože ve středu mi řekl, když jsem si ho vyzvedávala, že plakal, protože chtěl být s námi. A tak jsem spaní do konce týdne odpískala a rozhodla se, že další týden ho k tomu nebudu přemlouvat ani se ho na to ptát. Počkám, jestli s tím nezačne za chvíli zase sám.
Konečně jsme taky odvezli kola na každoroční seřízení a odvezli auto do servisu. Taky jsme obdrželi kalkulaci na střechu. A doufám, že to je letos všechno.
Samozřejmě, když už jsme jeli odvézt kola, tak jsme Elimu slíbili, že si může vybrat kolo. Strašně se těšil a ještě víc se bál. A pravděpodobně je trochu po mně, jelikož si myslel, že se to asi naučí jen z dívání se na kolo. Proto když na něj sedl a nešlo to úplně lehce, začal být trochu rozpačitý. Vyzkoušel ještě jedno kolo, na kterém se šlapalo úplně stejně a tak si vybral krásného černo-zeleného leaderfoxe. (Koupili jsme nové kolo, protože se bude dědit a Eli se bojí, takže mu chvíli na rozježdění vydrží.)
Odmontovali jsme doma přídavná kolečka a těšili se, až budeme zkoušet jezdit. Proto se taky od středy zkazilo počasí, že... A my jezdili až v neděli. Zato když se Eli nekoukal a my ho na chvíli pustili, tak to zvládal úplně s přehledem sám. Musí se naučit pořádně zkoordinovat oko, nohu a prostor kolem. I u odrážedla dlouho koukal na zem, takže si z toho nic nedělám a věřím, že to brzy zvládne.
V sobotu nás čekala oslava. Kdy kluci spolu oslavili svoje narozeniny. Fanda druhé a Eli už čtvrté. Vybrali si krásný dort a nezávisle na sobě se na něm shodli. V cukrárně jsme se ještě dohodli na finální podobě a to nejdůležitější klukům se líbil i chutnal. V neděli se po něm slehla zem a to jsem si myslela, že ho budeme jíst do Velikonoc!
Když se vrátím k oslavě, která byla letos komornější, neboť nás bylo jen osm dospělých, dvě děti a dva psy, tak musím připustit dvě věci.
Za prvé na příští rok už tu bude určitě o psa méně. Neboť rozkousal klukům dvě hračky, neustále lezl na stůl pro jídlo a vlezl ke spícímu Faníkovi, který z toho má do teď šok a bojí se všech psů. I těch malých a i toho našeho hluchého dědka.
Za druhé všem řeknu, aby přijeli na jeden konkrétní čas. Letos jsem všem řekla, ať dojedou mezi jednou a druhou. To znamená, že očekávám příjezd kolem půl druhé. Proto příjezdy byli v 12:55; 13:05 a 13:10. A to přesně! :D
Jako třešničku na dortu muž začal postupně během oslavy ztrácet hlas a nemluví do teď.
V neděli jsme měli naplánováno jet za sestřenkou. Bohužel kvůli manželově "tiché domácnosti" jsem to raději odpískali, aby to náhodou nebylo nakažlivé a my nenakazili miminko nebo maminku. Proto jsme jeli dopoledne učit jezdit Eliho na kole a odpoledne do hornbachu pro kytičky (což bohužel nenapadlo jen nás) a viděli jsme tam ukázkový případ hulvátsví, kdy Eli jen valil oči a já mu ještě večer musela vysvětlovat, proč jsou na sebe lidi někdy zlí.
No a snad jsem na nic nezapomněla...
Se školkou jsem to pravděpodobně přechválila. Tenhle týden spal do středy, protože ve středu mi řekl, když jsem si ho vyzvedávala, že plakal, protože chtěl být s námi. A tak jsem spaní do konce týdne odpískala a rozhodla se, že další týden ho k tomu nebudu přemlouvat ani se ho na to ptát. Počkám, jestli s tím nezačne za chvíli zase sám.
Konečně jsme taky odvezli kola na každoroční seřízení a odvezli auto do servisu. Taky jsme obdrželi kalkulaci na střechu. A doufám, že to je letos všechno.
Samozřejmě, když už jsme jeli odvézt kola, tak jsme Elimu slíbili, že si může vybrat kolo. Strašně se těšil a ještě víc se bál. A pravděpodobně je trochu po mně, jelikož si myslel, že se to asi naučí jen z dívání se na kolo. Proto když na něj sedl a nešlo to úplně lehce, začal být trochu rozpačitý. Vyzkoušel ještě jedno kolo, na kterém se šlapalo úplně stejně a tak si vybral krásného černo-zeleného leaderfoxe. (Koupili jsme nové kolo, protože se bude dědit a Eli se bojí, takže mu chvíli na rozježdění vydrží.)
Odmontovali jsme doma přídavná kolečka a těšili se, až budeme zkoušet jezdit. Proto se taky od středy zkazilo počasí, že... A my jezdili až v neděli. Zato když se Eli nekoukal a my ho na chvíli pustili, tak to zvládal úplně s přehledem sám. Musí se naučit pořádně zkoordinovat oko, nohu a prostor kolem. I u odrážedla dlouho koukal na zem, takže si z toho nic nedělám a věřím, že to brzy zvládne.
V sobotu nás čekala oslava. Kdy kluci spolu oslavili svoje narozeniny. Fanda druhé a Eli už čtvrté. Vybrali si krásný dort a nezávisle na sobě se na něm shodli. V cukrárně jsme se ještě dohodli na finální podobě a to nejdůležitější klukům se líbil i chutnal. V neděli se po něm slehla zem a to jsem si myslela, že ho budeme jíst do Velikonoc!
Když se vrátím k oslavě, která byla letos komornější, neboť nás bylo jen osm dospělých, dvě děti a dva psy, tak musím připustit dvě věci.
Za prvé na příští rok už tu bude určitě o psa méně. Neboť rozkousal klukům dvě hračky, neustále lezl na stůl pro jídlo a vlezl ke spícímu Faníkovi, který z toho má do teď šok a bojí se všech psů. I těch malých a i toho našeho hluchého dědka.
Za druhé všem řeknu, aby přijeli na jeden konkrétní čas. Letos jsem všem řekla, ať dojedou mezi jednou a druhou. To znamená, že očekávám příjezd kolem půl druhé. Proto příjezdy byli v 12:55; 13:05 a 13:10. A to přesně! :D
Jako třešničku na dortu muž začal postupně během oslavy ztrácet hlas a nemluví do teď.
V neděli jsme měli naplánováno jet za sestřenkou. Bohužel kvůli manželově "tiché domácnosti" jsem to raději odpískali, aby to náhodou nebylo nakažlivé a my nenakazili miminko nebo maminku. Proto jsme jeli dopoledne učit jezdit Eliho na kole a odpoledne do hornbachu pro kytičky (což bohužel nenapadlo jen nás) a viděli jsme tam ukázkový případ hulvátsví, kdy Eli jen valil oči a já mu ještě večer musela vysvětlovat, proč jsou na sebe lidi někdy zlí.
No a snad jsem na nic nezapomněla...
Komentáře
Okomentovat
Velice si vážím Vašeho názoru a jsem ráda, že jste mi tu zanechali komentář.