Kde jsou ta rána růžová?

Začíná krásný čistý den.

Sluníčko se valí do oken a Eli ještě dospává. Jedním okem mrknu na muže jestli spí. Ten se na mě usměje. Sice pořád vypadá trochu jako zombie, ale už aspoň zvládá ten úsměv. 

Noci s dvěma dětmi byly mou noční můrou. Naštěstí Fany je tak milé dítě, že v noci kojím dvakrát, maximálně třikrát. A Eliho to už (po dvou týdnech) nechává úplně chladným. Sice občas mívá záchvat tulivosti, ale to pak rychle zase vytuhne.

Než si stihneme s mužem popřát dobré ráno, přijede popelář (který kolem jezdí ve středu, ve čtvrtek a v pátek dopoledne). To je jediný zvuk na který Eli reaguje a probudí ho. Tak vyskočí z postele, chce "dudi" (do ruk) a pak směruje muže k oknu. Zamávají si navzájem s popelářem a nám začíná ráno. Eli nám oběma dává příkazy. Nejhůř je na tom muž, protože ten ráno dělá džus (na který jsme přesedlali po mlíku). Takže je nahnán do kuchyně, já si můžu ještě hovět v posteli. 

Eli dostane flašku, přikáže muži zapnout pituty (písničky) a pak buď usedne na gauč a nebo se i s džusem přesune ke mně do postele na pomazlení. 

Jakmile ale vstane nebo dopije džus musím vstát i já. Naštěstí je Elimu jedno, co dělám, takže mám volný čas na hygienu. Muž musí připravit snídani a čaje. U přebalování se střídáme a já do toho opatrně probouzím Fanyho na jeho ranní mlíko. (Protože už mě začínaji bolet nalévajicí se prsa, jinak bych ho nechala spát.)

Eli usedá při kojení vedle mě a muž je ze své služby propuštěn. My si povídáme o autíčkách a o tom jak jsme se vyspali. Po kojení můžu pokračovat ve svém programu a jdu se obléknout (tepláky a kojící triko - děsně sexy!) a pak se nasnídáme.

To je vlastně jediná chvilka, kdy si s mužem můžeme popovídat. Ale tyhle společná jídla nás s mužem drží pohromadě. Pak si popřejeme krásný zbytek dne a muž jde do práce.

Já zanechaná těm dvěma tygrům vymýšlím plán pro den a přemýšlím, kdy se asi s mužem jednou zase hezky k sobě přitulíme a budeme spát do kdy budeme chtít.

Teď momentálně mám pocit, že už nikdy...

Komentáře

  1. Mně spíš chybí společné večery. Na vstávání, pokud to není před šestou, jsem se už jakžtakž adaptovala, ale Viki z nějakýho důvodu přes den spí krásně několik hodin na gauči, v křesílku nebo v kočárku, ale večer nesnese být odložen, takže odpadá byť i jen pár desítek minut večera pro sebe (většinou i čištění zubů je drama). Snad ho to časem přejde... :)

    OdpovědětVymazat
  2. My jsme se dnes po velmi dlouhé době (ani si nepamatuju, kdy se nám to stalo naposled) s mužem ráno probudili a zjistili, že jsme v posteli sami! Samozřejmě mi nejdřív prolítlo hlavou, že bych se měla jít podívat do pokojíčku, jestli se Motýlkovi něco nestalo. Ale pak jsem tuhle myšlenku zahnala a ještě chvilku se válela v manželově náručí (do sedmi, pak se malý probudil).

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Velice si vážím Vašeho názoru a jsem ráda, že jste mi tu zanechali komentář.

Populární příspěvky z tohoto blogu

Mateřská jako robota

Co nového...