Když pláču...

Občas se prostě stane, že nemám svůj den. Buď mě všechno štve a nebo prostě na mě padne odporná nálada. Někdy mám zase pocit křivdy a potřebuju se někde vyplakat.

Je to podle mě normální. Nejsme nadlidé a občas svoje vlastní emoce neumíme uklidit na povel. (Nebo ano? Jestli jo, tak jsem holt nenormální.)

Když mám takovouhle slabou chvilku, zavírám se do sprchy. Nějak se mi nelíbí, že bych měla plakat před svým synem. Je to moje slabost a můj vztek a moje emoce, tak proč by měl vidět, jak pláču. Znám ženy, které když se například se svým mužem pohádají, tak pak své emoce a smutky vypláčou před dítětem. To přece není dobře.

Jistě děti musí vědět, že i my máme emoce, ale v prvé řadě ty které se jich týkají. Ne že "s tátou si zrovna nerozumíme". Co z toho to dítko pak asi má?! Madlajs v hlavě!

Proto když se hádám s mužem, tak mimo dosah rodiny a teď i Háďátka.

A když chci plakat tak to dělám ve sprše, protože můj muž nechápe pláč jako uvolňovač napětí, ale jako důvod k tomu říct mi: "Nebreč, jsi přece velká."

Omlouvám se všem mužům, ale pláč je normální reakce organismu. Není to vždycky způsob, jak si vydupat to své a nebo jak vás zahnat do kouta...

Komentáře

  1. Anonymní7. listopadu 2013 v 11:58

    To je také jedno z mých pevných předsevzetí: že se nesmíme hádat před synem. A brečet před ním taky nechci, protože vím, jak jsem v dětství špatně nesla, když jsem viděla maminku plakat - ať to bylo smutkem nebo třeba dojetím. Možná to bylo tím, že neplakávala často. Možná kdyby mě můj syn viděl plakat pravidelně, nešokovalo by ho to tolik. Ale stejně se pokusím tomu vyhnout.
    A tobě přeju co nejméně důvodů k slzám.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Calad8. listopadu 2013 v 14:05

      Děkuju za přání :) Kolikrát mi stačí podzim a mám špatnou a plačtivou náladu... Naštěstí se mám pořád o koho starat a tak je to lepší a tolik nemyslím na "pitomosti" :D

      Vymazat

Okomentovat

Velice si vážím Vašeho názoru a jsem ráda, že jste mi tu zanechali komentář.

Populární příspěvky z tohoto blogu

Prokouslý jazyk

Obrázek
To je největší zážitek našeho víkendu. Nějak jsem se s vámi o tuhle zkušenost musela podělit. Začnu ale od začátku. Pátek byl skvělý den, dvě a půl hodiny jsem tvrdla na úřadu, kvůli práci. Následně jsem se rozhodla, že od ledna si beru opravdovou mateřskou dovolenou. A do práce už nebudu chodit vypomáhat. Takže si do svého životopisu budu moct napsat: Housewife - vždycky se mi tenhle výraz líbil, tedy v angličtině. Navíc na jeden jazykový kurz se mnou chodila Izraelka, která se tímhle výrazem popisovala. Strašně se mi líbilo jak mluví, jak vypadá a jak se chová. V mých 18-tiletých očích byla úžasná a dokonalá. Pak se mi do rukou dostal tenhle článek a nějak se tím do krku zapíchla jehla... Nakonec když jsem z úřadu přišla domu, začala jsem o tom mluvit s manželem a ten souhlasil, že si stejně nedokázal představit, jak to s dvěma dětmi jinak zvládat. Tím ze mě cosi spadlo a já se najednou cítila o nějakých 20 kilo lehčí a spokojenější. Sobota byla stejná jako pátek. E.li byl n
Další informace

Trénujeme...

Obrázek
...procházky bez kočárku. A je to opravdu náročné. Ani ne tak pro E.liho, který lítá všude možně, ale pro mě, když ho musím chytat. Chceme ho dostat ven z kočárku a naučit chodit za ruku ze dvou důvodů. Tím prvním důvodem je, že v březnu do kočárku bude uložen sourozenec. Ten druhý důvod je, že už se nám nechce kočárek tahat. Prozatím to vypadá tak, že když chci někam dojít. Musím ho občas poponášet - to mám ale zakázané, kvůli břichu. Ale kočárek chci vytáhnout opravdu jen výjimečně a chci mu dát volnost. Vím, že mi rozumí, ale pořád ještě nechce poslouchat. (Asi dávám špatné argumenty pro chůzi tím mým směrem.) Jak jste řešili odkočárkování vy? Nějaké nápady? Tedy kromě mrkve přivázané na prutu... :) A kdy jste se kočárku zbavili?
Další informace

Naposledy

Dnešní příspěvek je mým posledním. Mám k tomu mnoho důvodů a největší je asi ten, že tak trochu to tu ztrácím. Vydržela jsem fakt dlouho, ale posledním rokem mě to nějak nenaplňuje. Neplní to funkci uvolnění a odproštění se. Ani jako deníček to nefunguje. Prostě a jednoduše mi to tu přijde zbytečné. Blog mi mnoho dal, ale prostě nějak nemám chuť pokračovat. A proto po těch šesti letech končím. Jdu hledat něco co by mě víc pohltilo a naplnilo. Čas a výčitky, že to tu trochu uvadá budu věnovat dětem a mužovi. Nicméně děkuji za přízeň. Do nového roku vám všem přeji vstup pravou nohou. Ať nad vámi často svítí vaše šťastná hvězda. Ať problémy a nedorozumění odejdou tak rychle, jak přišly. Ať jste šťastní...
Další informace