O dvojmateřství

Když mi došlo, že v rodině nás bude víc jak tři, bála jsem se. Netušila jsem jak moc se to doma změní a nic jsem vlastně měnit ani nechtěla. Eli byl spokojený a kouzelný jak jen roční dítko umí být. A tak  hrozně malinký, myslela jsem, že nemůže vyrůst...
Teď jsem se však dostala do fáze, kdy bych neměnila. Dopadla na mě taková podivná nálada, že všechno je tak jak to má být. A jsem (i přes mnoho komplikací, které se u nás vyskytují) spokojená. 
Eli neuvěřitelně rychle zvládá celou situaci kolem miminka a neustále ho pusinkuje a pomáhá jak se jen naskytne příležitost. (Tuhle zahodil dudlik, aby ho mohl umyt a dát Fandovi.) Taky se díky novým obzorům velmi rychle rozmluvil. Má podle mě neuvěřitelnou slovní zásobu. Navíc se rozhodl, že nočník není zlo. A když je bez plenky tak ho i používá. 
Obě děti jsou teď v takovém příjemném souběhu, spaní a jídlo, že jsem víc v klidu než u Eliho. 
Jsem spokojená. 
Cítím tu neuvěřitelnou lásku, když mě Eli chytne a zařve to svoje: Mám tě! 
A cítím i plno něhy, když mě Fanda chytne mimoděk za ruku a usměje se na mě. 
Jsem moc ráda, že tohle můžu s oběma i s mužem prožívat a to i tehdy, když mám pocit, že den nikdy neskončí a zažívám peklo. 
Přála bych si, aby mi tahle zenová nálada vydržela aspoň deset let... :D

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Mateřská jako robota

Co nového...