Lepší rodič

Proč je tak těžké být milý a vstřícný na vlastní děti?

Strašně ráda si o sobě myslím jak dokážu být nad věcí. A většinou se i snažím být nad věcí a povznést se na ty materiální požitky. Jako porazítkovaný gauč, rozlité pití na křesle, stole a koberci, voskovkami pokreslený právě vyčištěný stůl atp.

Vlastně většinou když se ohlédnu zpět tak vidím jak v tu chvíli kdy na svoje děti křičím jsem malá a hloupá a že nedovedu být nad věcí, když se jedná o moje vlastní děti.
A přitom neměla bych právě jim být tou vřelou, milou a klidnou osobou za kterou mě okolí považuje/považovalo?

Jakto že k cizím dětem přistupuju s nadšením a nějaké ty jemné přešlapy toleruju? Jakto že většina lidí se k vlastním dětem chová hůř než k cizímu člověku?! Jakto, že i já se k nim občas chovám tak strašně jako oni ke mně?!

Nebo je to jen tímhle? Opravdu se jedná o zrcadlo nastavené čelem ke mně?
Jak vy k my, tak my k vy...

Strašně moc si přeju být milá, klidná a rozmýšlivá... jenže zrovna dneska se mi nedaří/nechce/jsem unavená!!! Tak jak to přání převést do reality? Jak z toho udělat skutečnost?
Mám si představovat, že je mám jen na hlídání? Občas bych potřebovala, aby nade mnou někdo stál a za to co jsem udělala špatně mi vynadal... a já tak měla jistotu, že je to zrovna tohle.

Občas jsem zoufalá ze svých vlastních myšlenek...

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Mateřská jako robota

Co nového...