Červen 2018
Eliáš začal chodit do školky a Františkovi se neštovice rozjeli tak, že jsem se chvíli bála o jeho oko. Nebyl ani tak pohodový pacient jako Eli. Nechtěl namazat, drbal se a celkově byl protivnější. Naštěstí ale Eli byl ve školce a já tak měla možnost věnovat se a přemlouvat Františka na mazání.
O víkendu jsme se rozhodli, že Faník vypadá dobře a tak ho vezmeme ven. Na dětský den, kde si Eli mohl vyzkoušet různé druhy sportů a zjistit, co se mu líbí. Fotbal, hokej, basket a atletiku. Nebudu lhát oba s manželem chceme, aby u něj zvítězila atletika. Aspoň do začátku. A Eliáš s námi naštěstí souhlasil, i když si neustále přeje hrát i ten fotbal. Tak doufám, že se nám podaří ho do atletického kroužku protlačit.
Mezitím co jsme si všichni užívali venku a takového toho klídku, že jsme se konečně všichni spolu dostali ven, začal Eli trochu vadnout. Večer už měl teplotu, ale já to připisovala stresu z dětského dne a dusnu. No v neděli stejný scénář a navíc ho bolelo bříško a v krku a teplota stoupla na 39,2.
Ráno jsme tedy došli k doktorce, která mi potvrdila streptokokovou angínu.
Nedokážu popsat svoje pocity. Naprosto nejvíc jsem pociťovala beznaděj. Protože Faník dojížděl neštovice, měl oslabenou imunitu, navíc má stále zvětšené krční madle. Takže šance, že to chytne od Eliáše byla asi tak na 80 %. V hlavě jsem začala počítat, jestli vůbec v červenci odjedeme na dovolenou na Moravu. Navíc s mužem máme rozjetou ještě jednu akci. Prostě když potřebujete, aby vše fungovalo a najednou vybuchne bomba. Beznaděj a ta mě provázela celým červnem. Od chvíle co Eliášek lehnul.
A pak čtrnáct dní před odjezdem na Moravu se Eli neskutečně rozplakal, že ho bolí noha a nemůže chodit. Tak jsem volala k doktroce, ta nás druhý den poslala na ultrazvuk, kde mu potvrdili oboustranný zánět kyčelního kloubu. A že nesmí chodit. Tak jsme podávali léky na bolest a nosili ho i na záchod (což jsem pak, kvůli svým zádům, poupravila a jezdil na kancelářské židli).
Týden před odjezdem jsme šli na kontrolu a tam nám bylo řečeno, že musí ještě odpočívat, ale vyjet můžeme. A tím nám snad ty choroby skončili... aspoň na chvíli.
Dokonce jsem už od půlky měsíce ani neměla takovou chuť do svého ranního běhu a kola. Možná za to mohlo i počasí, ale prostě mi bylo strašně na duchu a nic mě nebavilo a netěšilo.
O víkendu jsme se rozhodli, že Faník vypadá dobře a tak ho vezmeme ven. Na dětský den, kde si Eli mohl vyzkoušet různé druhy sportů a zjistit, co se mu líbí. Fotbal, hokej, basket a atletiku. Nebudu lhát oba s manželem chceme, aby u něj zvítězila atletika. Aspoň do začátku. A Eliáš s námi naštěstí souhlasil, i když si neustále přeje hrát i ten fotbal. Tak doufám, že se nám podaří ho do atletického kroužku protlačit.
Mezitím co jsme si všichni užívali venku a takového toho klídku, že jsme se konečně všichni spolu dostali ven, začal Eli trochu vadnout. Večer už měl teplotu, ale já to připisovala stresu z dětského dne a dusnu. No v neděli stejný scénář a navíc ho bolelo bříško a v krku a teplota stoupla na 39,2.
Ráno jsme tedy došli k doktorce, která mi potvrdila streptokokovou angínu.
Nedokážu popsat svoje pocity. Naprosto nejvíc jsem pociťovala beznaděj. Protože Faník dojížděl neštovice, měl oslabenou imunitu, navíc má stále zvětšené krční madle. Takže šance, že to chytne od Eliáše byla asi tak na 80 %. V hlavě jsem začala počítat, jestli vůbec v červenci odjedeme na dovolenou na Moravu. Navíc s mužem máme rozjetou ještě jednu akci. Prostě když potřebujete, aby vše fungovalo a najednou vybuchne bomba. Beznaděj a ta mě provázela celým červnem. Od chvíle co Eliášek lehnul.
A pak čtrnáct dní před odjezdem na Moravu se Eli neskutečně rozplakal, že ho bolí noha a nemůže chodit. Tak jsem volala k doktroce, ta nás druhý den poslala na ultrazvuk, kde mu potvrdili oboustranný zánět kyčelního kloubu. A že nesmí chodit. Tak jsme podávali léky na bolest a nosili ho i na záchod (což jsem pak, kvůli svým zádům, poupravila a jezdil na kancelářské židli).
Týden před odjezdem jsme šli na kontrolu a tam nám bylo řečeno, že musí ještě odpočívat, ale vyjet můžeme. A tím nám snad ty choroby skončili... aspoň na chvíli.
Dokonce jsem už od půlky měsíce ani neměla takovou chuť do svého ranního běhu a kola. Možná za to mohlo i počasí, ale prostě mi bylo strašně na duchu a nic mě nebavilo a netěšilo.
Ha ha, my jsme teď v červnu taky vyzkoušeli pár sportů, protože chceme od září Motýlka někam zapsat. A taky se ho snažíme tak jako "nenásilně natlačit" do atletiky :-) Motýlek o ní začal mluvit sám. Míčové hry včetně fotbalu by mu asi šly taky, ale vidím na něm, že z něj asi nebude kolektivní hráč. A když se ho ptáme, co by chtěl dělat za sport, říká, že chce "prostě běhat a skákat". Byli jsme na testovací lekci atletiky a líbilo se mu to. Ale pak jsme se tak trochu náhodou ocitli taky na sportovní gymnastice a to se mu líbilo taky. A v této fázi jsem tedy začala vyvíjet jemný nátlak směrem k té atletice. To se mi pro něj prostě líbí víc. Nejjednodušší by bylo, kdyby tam s ním začal chodit i jeho nejlepší kámoš, který s ním byl na té testovací lekci taky. Ale manipulovat ještě i jeho maminku se mi už tolik nechce. Tak uvidíme. Už jsem ho zapsala a doufám, že to nebude fiasko.
OdpovědětVymazatNo a k těm vašim zdravotním problémům: úplně cítím to tvé zoufalství. Já jsem si sice vybrala roli matky v domácnosti a teoreticky mám tedy při každé nemoci spoustu času na to, abych svým marodům věnovala dokonalou péči. Ve skutečnosti ale nesnáším, když jsou nemocní!!!