Co musím strávit...

Probudil mě zvláštní pocit. Nepříjemný. Bylo něco kolem půl druhé. Děti spaly a spokojeně oddychovaly. Muž to samé. Chvíli jsem přemýšlela, co že mě to tedy vzbudilo?! Než se to dobrovolně ozvalo samo.

Žaludek.

Začala jsem proklínat, že nám rodiče přivezli ze Slovenska ty domácí klobásy.

"No nic, holka vstávej, jdi si loupnout psyllium. Do rána to bude dobrý." Dle svého soukromého pokynu jsem vstala a šla do kuchyně. Čtyři metry mi trvali patnáct minut. Chvílemi jsem si připadala, že budu zase rodit. Zapila jsem práškové psyllium a letěla nakojit Faníka. Byly dvě hodiny ráno.

Jen co malý opět spokojeně usnul. Žaludek se ozval znovu a tentokrát jinak než jsem zvyklá. Psyllium i všechno, co zůstalo v žaludku jsem po pár minutách odevzdávala porcelánovému bohu.

"Zkus trochu mlíka."

Bylo obětováno stejně jako psyllium.

Někdy kolem třetí ráno a svém stoosmém průchodu mezi obývákem a kuchyní jsem se rozhodla, že už nezvládnu ani pět minut a probudím svého chotě, ať mi zavolá záchranku.

Muž reagoval téměř okamžitě. Vzal telefon a ujal se té lepší části. Z kuchyně se ozýval jeho lehce roztřesený hlas.
"Dobrý den, manželce je strašně špatně. Říká, že jí bolí žaludek až k ledvinám. Co s ní mám dělat?" Ta poslední otázka mě zarazila. Slyším ještě pár podivných vět do telefonu a pak manžel přichází s telefonem v ruce.
"Volal jsem na tu pohotovost a tam mi řekli, že mi nemůžou pomoct, ať zavolám rychlou."
"To jsem ti říkala, už když jsem tě budila." Vysoukám ze sebe mezi těmi stahy a v duchu ho proklínám. Přikývne a jde znovu telefonovat.
Slyším naprosto tu samou větu a za chvíli zase stojí u mě.
"Kdy přijedou?" ptám se s nadějí na pomoc v hlase.
"Jdu vzbudit děti a odvezu tě." Chvíli mi trvá než mi dojde co řekl. Naštěstí on se taky nikam nehrne. Chvíli uvažuju o tom,jestli ho mám bodnout do nohy aby se konečně probral.
Pronesu něco velmi sprostého na jeho adresu a rozkazuju, aby děti nebudil. Poté mi konečně zavolá záchranku.

Záchranka přijela ve 3:15 a o pět minut později jsem už byla na ambulanci.
Díky bohu, konečně mi někdo pomůže!

Doktorka se na mě rozespale podívá, domlouvá se se saniťákama a ti odjíždí. Podívá se na mě a lehce nasraně pronese, že zavolá doktora, protože tohle ona nedělá. Snažím se nemyslet na to, jak mi je zle a představuji si jak moji andílci doma spinkají. Je mi do breku.

V půl přichází lékař. Sáhne mi na břicho já pronesu, že to bolí. On přikývne a jde si psát něco k počítači.
Chce se mi křičet. Haló jsem tu taky. Ale je mi zle a tak jen vydýchávám veškerou bolest. Doktoři se dohadují kam mě umístí. Chíra nebo ortopedie?
Moji andílci už nezabírají a mě se chce křičet ať už mi kurva někdo pomůže.
Dozvím se, že dostanu infuzi. Bláznivě čekám, že ji dostanu hned.

Přijde pro mě sestra, mile se usměje:
"Já přivezu vozík a pojedeme nahoru, tam na vás čekají." Přikývnu, když doktorka sestru zarazí se slovy: "Ta to dojde." Na to mě sestra zvedá a jdeme na chirurgii. Vidím hvězdičky a chce se mi znovu zvracet. Naštěstí nemám co.

Uloží mě na postel a já čekám.
Čekám.
Čekám.
Jsou čtyři hodiny ráno. Naproti mě leží a sténá paní bez nohy.
Čtyři hodiny a dvacet minut, přichází nová sestra rozsvítí a napichuje mi infuzi. A já ji za to děkuju. KONEČNĚ!
Sleduji kapačku a v ruce se mi rozlévá příjemné teplo. Nesnažím se myslet na svůj polštář do krve a usínám.

***

Usínám proto, aby mě v šest mohli vzbudit, že bude vizita. Mezitím mám možnost se prozhlédnout kde to jsem.
Vedle mě paní nemá tři prsty. Upadly. Cukrovka.
Naproti ta paní bez nohy. Čouhá jí s toho trochu kosti.
Vedle ní je paní s bércovými vředy po celé holeni.
Na druhé straně, vedle mě leží paní s žaludkem jako já. Od čtvrtka. Dneska je pondělí.
A vedle ní naprosto apatická téměř stoletá babička. Vypadá jako moje prababička, když umřela. Chce se mi zase brečet. Polykám slzy a snažím se ještě chvíli spát.

Doktor mě prohmátne a že mě pošlou na gastro na vyšetření. Ač jsem všude hlásila, že kojím. Sestry se tomu děsně diví, že to nikde není napsané.

Vyšetření gastra je až ve dvě hodiny. Naštěstí pak přichází muž i s dětmi. Jen co odejdou dozvídám se od sestry, že můžu na propustku domů. S radostí přijímám.

***

Na vizitu přicházím právě včas. Doktor se ke mně vrací, je milý a snaží se mi všechno vysvětlit.
Gastritida.
"...ale objevili jsme tam ještě nějaký útvar. Má asi čtyři centimetry, proto vás raději ještě objednáme na lepší vyšetření do Motola."
"Kde v žaludku?" ptám se a snažím se vypadat nad věcí a že mě to tolik nevyděsilo.
"Spíš někde kolem slinivky." Padají na mě mrákoty. Steve Jobs, Patrick Swayze... Ne to je blbost. To by mi řekli. Neděs se sakra dopředu!

Na propuštění z nemocnice jsem čekala do půl jedný. To je spousta času na katastrofický scénáře a já si raději četla...

Na cokoliv je ještě dost času!

Komentáře

Okomentovat

Velice si vážím Vašeho názoru a jsem ráda, že jste mi tu zanechali komentář.

Populární příspěvky z tohoto blogu

Tajemné F.

Těhotenství a realita

Fialová