Myšlenky

Poslední dobou mě přepadají hrůzné myšlenky.

Jak to bude a jak to budeme zvládat.

Celou dobu, co vím, že jsem těhotná, jsem se tomuhle tématu snažila vyhnout. Nemyslet na nic negativního a prostě ten celý kolotoč kolem, vzít jako hotovou věc a tak na ni reagovat (ono mi stejně nic jiného nezbývá), ale přistihla jsem se, že mi to pořád trochu vrtá hlavou.

Navíc mě na to vše upozorňuje okolí a ptá se na to. Příklad: nočník - chceš přebalovat dvě děti nebo Eliho konečně naučíš na nočník? Jak to bude se spaním? Ty chceš spát s Elim a s miminem v jedné posteli? Zbláznila ses? Co když ho v noci kopne? Neměla bys ho odnaučit, aby byl na tobě tolik závislý? ...

Víte, opravdu si chci užít Eliho, dokud se ze mě v jeho očích nestane ta trapná matka, které se pusa na veřejnosti nedává. Proto se některým věcem bráním a říkám si, že to zvládneme.

Možná, že by bylo fajn všem rejpalům a rejpalkám rovnou říct, že TU situaci budu řešit až opravdu nastane a rovnou se s tím i nějak zžít. Nemůžu se předem připravit na mimino, které vlastně vůbec ještě neznám.(Opravdu se teprve oťukáváme.) Bude to originál každým coulem a třeba mu/jí nebude vyhovovat spát s námi a bude chtít vlastní postel. Třeba Eli do dvou let pochopí, jak to s tím nočníkem myslíme. A co se závislosti týká... Jen ať se ode mě odpoutá vlastním tempem.

Pro veřejnost jsem se rozhodla, nic neřešit. Ale uvnitř mě každá ta jejich otázka vyvolává jen další nejistotu a nevím, jak tomu pocitu úplně předejít...

Komentáře

  1. Tohle znám, taky mě všichni strašili. A můžu tě uklidnit, že to zdaleka není tak hrozné. K nočníku asi musí dítě dospět, nemá cenu se to snažit urychlit.V jedné posteli spíme všichni čtyři (muž-batole-já-miminko a vedle něj je přiražená postýlka bez bočnice), na nějaké odnaučování závislosti jsme se vykašlali a užívali si že se můžeme naplno věnovat jen jedinému dítěti. I všechno ostatní, čeho jsem se bála, se nějak samo vyvrbilo. Vůbec jsem si neuměla představit, jak budu zvládat dvě děti a teď po třech měsících už mám pocit, že to vlastně celkem jde :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je skvělý slyšet a vidět, že se s tím někdo umí vypořádat! Doufám, že i nám se to doma podaří a zajedeme systém, který bude vyhovovat všem.
      My doma máme právě taky postýlku přiraženou k naší a Eli, když má chuť, tak si přeleze k nám. Někdy to vydrží téměř celou noc, někdy v ní ani nespí. Proto doufám, že si na sebe oba (mimino i Eli) zvyknou a budeme moct spát všichni spolu. :)

      Vymazat
  2. Nějak bylo, nějak bude. Zrovna chystám odsun batolete do vlastního pokoje, když se vzbudí z odpoledního spaní, dokáže si už krásně bez breku slézt z postele, otevřít dveře a v klidu za námi dojít do jiné místnosti, tak doufám, že to tak bude i přes noc. Ale odplínování není ani na obzoru, bez kočáru si s ní taky nikam netroufám a hodlám to řešit, až to přijde - popravdě mi představa dvou dětí v plínách vadí míň než v šestinedělí koncem zimy batole napůl svlíkat a zvedat do vzduchu na čurání. A v nejhorším, když nebude stačit skejtík, holt pořídím z druhé ruky kočár sourozenecký. Nejvíc se bojím nevyspání, žárlivosti a usilování obou o pozornost najednou, ale snad to holt nebude věčně. Nějak to půjde - musí...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo, Eli taky když ho uložíme a nejsme v ložnici s ním, tak za námi přijde. Popravdě, té žárlivosti a sourozeneckého boje se nějak nebojím. Na to co v březnu přijde ho vážně připravit neumím a myslím, že to ani dost dobře nejde. Doufám, že se mi povede Eliho přesvědčit, že to mimino je nebo jednou bude kámoš/ka. :) Už teď mi přijde, že se občas těší a mimina má rád... jenže to je vždycky na chvilku - nemusí s tím být celý den... Prostě uvidíme jak tu situaci vezme za pačesy :)
      A nevyspání? Já vážně věřím, že horší než teď už to být nemůže :D :D :D

      Vymazat
  3. Bude to dobrý :) Syn byl o tři roky starší než dcera a počůrával se déle než ona (v noci). Dali jsme podložku. Plínku přes den nosil tak dlouho, jak potřeboval. V pokoji už s námi naštěstí nespal, ale to je u každého dítěte individuální. Dcera za námi chodila v noci ještě ve čtyřech, pak jsem jí zkusila každou noc vracet, protože jsem byla potřetí těhotná a po čtrnácti dnech spala sama v posteli. Po obědě mi děti přestaly spát okolo dvou let, takže také nebylo co řešit. Spíš mám pocit, že jsem přizpůsobila miminko chodu rodiny než opačně. Ale dopředu řešit fakt nemá cenu, ono se to pak zaběhne.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju za uklidnění. :) Snažím se k tomu dopracovat, neřešit věci dopředu. A možná by mi to šlo lépe, kdybych se nebavila s lidmi okolo :D

      Vymazat

Okomentovat

Velice si vážím Vašeho názoru a jsem ráda, že jste mi tu zanechali komentář.

Populární příspěvky z tohoto blogu

Mateřská jako robota

Co nového...