Výročí

A je to tady... 

Dneska bych měla slavit 28. narozeniny. Co se slavení týče, moc se mi nechce oslavovat další přežitý rok. Nemám oslavy ráda, zvlášť ty které se konají kvůli mě. 

Na druhou stranu moje narozeniny, pro mě mají zvláštní význam. 

Letos je to deset let, co jsme se s manželem dali dohromady a vše začalo tak nějak kolem mých narozenin. 

Psali jsem si spolu už delší dobu. Esemesky o samých důležitých věcech, samozřejmě. A hlavně já v tu dobu měla přítele a kamarádka strašně usilovala o to získat mého budoucího muže pro sebe. 

Už jsem věděla, že mezi námi vzniká něco speciálního a když jsem jí řekla, že u něj nemá šanci. Nepochopila to, bohužel. Navíc jsem si stále nebyla jistá, jak ten současný vztah ukončit. Až do oslavy mých narozenin. 

Byli jsme u mého bývalého na chatě, byli tam jeho rodiče, známí a moji rodiče a bratr se svou přítelkyní. My s bráchovou přítelkyní (akčnější typy) jsme se rozhodly, že půjdeme prozkoumat okolí. Na co jen dřepět u staroušků, že? Kluci se k nám přidali. Bývalý přítel začal něco o tom, že to tam zná nejlíp a neztratí se a mnoho dalších podobných plků a vedl nás kamsi... Pak začala bouřka a on nám, představte si to, utekl. Zůstala jsem jak v Jiříkově vidění. S bráchou máme naštěstí v hlavě kompas, takže je pro nás těžké se někde ztratit. Takže jsme chatu po hodině na cestách a úplně mokří našli. K velké zábavě mého budoucí expřítele. 

Bratrova přítelkyně viděla, jak jsem nasupená a chtěla, ať jedu s nimi domů. Do teď lituju, že jsem to neudělala. Ještě z domova my volali, jestli pro mě nemají doopravdy přijet. Důvod proč jsem nejela byl, že mě budoucí expřítel přesvědčil, že jeho babička pro mě chystá sváteční oběd. Nakonec se z toho vyklubalo jakési jídlo z pytlíku. Ale babičku jsem měla ráda, tak jsem hezky poděkovala a i se s ní hezky rozloučila, protože jsem tušila, že už jí zřejmě nikdy neuvidím. 

Doma jsem si pak sedla na postel a bratrova přítelkyně za mnou přišla. Zeptala se mě, jestli chci dopadnout jako ona? Vdaná za nesprávného a nešťastně připoutaná do konce života. (Ano, v té době, když byla s mým bratrem byla vdaná za někoho jiného.) Do večera ve mně vše uzrálo a já zavolala budoucímu expříteli, omluvila se mu (!!) a rozešla se s ním. 

Tudíž budoucímu vztahu nic nebránilo, až na to že manžel odjížděl se sestrou na deset dní do Španělska. Sjednali jsme si rovnou rande až se vrátí. Já nervózně čekala u kamarádky až nastane ten čas a hrozně se těšila. Myslím, že jsem jí musela lézt na nervy. 

Nakonec nadešla hodina H a já vykročila na místo určení. Kde se najednou objevila parta našich společných kamarádů. 

"Na koho tu čekáš?" ptala se Užvaněná.
"Mám tady schůzku," zadrmolila jsem a doufala, že mě nechají na pokoji. 

"Tak si pojď k nám sednout." Nenechali a navíc tam ještě byla i ta má kamarádka, která se o mého muže pokoušela. Sakra, hůř už to dopadnout snad nemůže. Myslela jsem si. 

"Jé, hele K. už se vrátil z dovči..." pronesl kdosi z party. Žaludek se mi dvakrát obrátil. K. přišel se zářivým úsměvem, všechny pozdravil, mě lípnul rovnou pusu. Rozloučil se za nás a vytáhl mě z hadího hnízda. 

Venku už jen řekl, že ho nenapadlo, že tam budou, ale že to nevadí. Aspoň si mají o čem povídat. 

Později jsem se dozvěděla, že ta moje kamarádka zbytek dne probrečela a já byla označena, za největší místní špínu. Následně se ještě pár lidí pokoušelo náš vztah rozvrátit. A tak jsme se rozhodli, že se spolu odstěhujeme do Prahy. Což jsme hned další rok v červnu udělali. A bylo to dobře!

Po čtyřech letech jsme koupili dům.

Po šesti letech jsme se vzali, opět v červnu.

Po devíti letech se nám narodil krásný kluk. (Když tak nad tím přemýšlím, tak ten vznikl vlastně taky v červnu.)

A letos oslavíme těch krásných společných deset let. 

Jediné, co mě k tomu napadá říct je: "Sakra... toto letí!"