Už jsme tu tři!

Konečně se to povedlo!
Dne 22. března se nám narodil synek. Krásný a šikovný a obrovský kluk. Musím to napsat i sem: 54 cm a 4280 g. Prostě kluk jak buk.
Možná by se hodilo napsat sem i pár slov ohledně porodu. Vím, že nemůžu předat svojí zkušenost. Nejde to. Ale můžu vám popsat, jak ten den vypadal.
Vstávala jsem v šest ráno a dobalila si věci nutné do porodnice. (Mimochodem kupu věcí jsem ani nevyužila.) Po příjezdu do nemocnice jsem se seznámila se spolubydlící na pokoji.
Sestřička natočila monitor a vyslala mě na vyšetřovnu, kde mi překvapivě sdělili, že nerodím. Paní doktorka byla moc milá a vysvětlila mi, že mi dají tabletku, která může rozběhnout přirozený chod věcí. Natěšená jsem se ptala, kdy asi tak začíná fungovat. Údajně přibližně tak za tři hodinky. To znamená, že něco kolem jedenácté bych mohla rodit. Také mě doktorka upozornila, že mi může být trochu špatně, jako když by měla přijet teta Irma.
No, mou spolubydlící převezli jinam, protože taky ještě nerodila. A já se ocitla na tom pokoji úplně sama. Četla jsem si. Koukala se na televizi a čekala, že mi začne být zle.
Ve dvanáct se na mě přišel podívat doktor. Trochu zklamaně jsem se ho ptala, kdy už to bude. On mi trochu zklamaně odpověděl, že kdyby se to dneska nerozběhlo, že zkusíme vyvolávat druhý den znovu a že když ani pak to nepůjde, tak existují další způsoby... Hlavou mi okamžitě proběhl císař a já si začala doopravdy přát, aby "už to na mě přišlo".
Ve tři hodiny mi natáčeli další monitor. Opět zjistili, že nerodím a miminku se daří dobře. Sestřička už ze mě byla na prášky. Manžel dorazil něco okolo čtvrté hodiny, to mi začínalo být trochu "divně", ale vlastně doktorka to říkala, že mi tak může být. Má drahá polovička se u mě příliš dlouho nezdržela, protože jsem si chtěla jít lehnout. A mě bylo najednou vážně zle. Chodila jsem. Ležet jsem nemohla. Sedět jsem nemohla. Stát jsem nemohla. Tak jsem si došla za sestřičkou. Paní doktorka rozhodla, že natočíme monitor a zjistíme, co se děje.
Připnula mě na monitor a myslím, že to mě chytla úplně první kontrakce. Pamatuji si, jak říkám sestřičce, že to fakt děsně bolí a ona mi odpověděla, že to bude daleko horší. Omlouvám se všem ženám, ale v tuhle chvíli jsem si říkala, která kráva by do tohohle šla dvakrát nebo i víckrát, když to bude ještě horší!! A najednou jsem měla pocit, že uvnitř mě něco prasklo. Jako kdyby někdo louskal oříšky. Sestřička lehce znervózněla a že se na to podíváme. Odepnula monitor a zjistila, že už jsem otevřená na sedm centimetrů. Řekla mi, ať rychle volám manželovi, že by měl co nejrychleji přijet.
Tak mu volám a ejhle, on tu vypadl signál. Na druhý pokus to manžel zvedl a s úsměvem na tváři (který jsem si představovala) se mě zeptal jestli rodím. Moje nevrlá odpověď zněla něco ve stylu: "Sakra jo?!" Sestřička mě přivedla na sál a to bylo něco kolem 17:20, za deset minut se dostavil manžel. Udýchaný a hledající mě po celém porodnickém oddělení (to jsem se dozvěděla až druhý den od spolubydlící na pokoji). A začala ta správná sranda. Při tlačení jsem zvládla myslet jen na tři věci: za prvé nesmím se bát tlačit, prcek se musí narodit rychle, abych mu neublížila; za druhé musím mít zavřené oči, aby mi nepopraskaly žilky; za třetí musím dýchat tak, jak říká sestřička a doktorka (nebo se o to aspoň snažit).
V 17:59 byl prcek na světě. Doktorka i sestřička mě chválili a já musím pochválit je. Nedokážu si u porodu představit kohokoliv jiného. Taky musím pochválit svou drahou polovičku, nevěřila jsem, že by mi mohl tak moc pomoc, jen tím že tam bude se mnou a otírat mě a držet za ruku.
Když se na to celé podívám teď zpětně, tak musím říct, že nejhorší na celém porodu bylo sešití. Ne že bych cítila bolest při sešívání, ale je to strašně ale strašně nepříjemné. A to i druhý den a vlastně celý následující týden.

Všichni se mě teď ptají, jak to vidím s druhým dítětem. Netajila jsme se s tím, že druhé dítko bych chtěla do dvou let od prvního. Teď? Odpovídám všem, ať se mě raději zeptají po šestinedělí. A na druhou stranu si říkám, čím dřív bude druhý prcek, tím to bude lepší. Sice to bude náročnější, ale věřím, že pro toho našeho cvrčka to bude lepší a pro nás taky. :)

Komentáře

  1. Moc gratuluju! :-)
    A tvůj porod byl tedy parádní rychlovka, leckterá matka by ti mohla závidět :-)
    Krásné a pohodové šestinedělí a cvrčkovi do života jen to nejlepší! :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, věřím, že to oba zvládneme na jedničku :)

      Vymazat
  2. Velká gratulace! :-) Ať se prckovi daří! ;-)

    OdpovědětVymazat
  3. Pokazila jsi všechla klišé o vyvolávaných porodech. Taková rychlovka! A ještě s takovým mamuťátkem! :-) Pobavila jsi mě s tím "většinu věcí jsem ani nevyužila" - podruhé jsem do porodnice nastoupila s malou brašničkou, stíhaná divnými pohledy prvorodiček... :-D Samozřejmě gratulace veliká, je fajn, že vám to tak pěkně proběhlo a že je prcek na světě :-) Jen s tím plánováním, kdy druhého, bych ještě počkala, až zjistíte, co bude prcek zač. Hyperaktivní běsíci mívají rozpaly delší a jsou k tomu náramně dobré důvody :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za gratulaci a s tím hyperaktivním běsíkem jsi mě vyděsila! Pravda je, že kdyby mi mělo být stejně zle jako u Monseigneura a ještě k tomu měla doma běsnící dítko, tak už by mi hráblo komplet :D

      Vymazat

Okomentovat

Velice si vážím Vašeho názoru a jsem ráda, že jste mi tu zanechali komentář.

Populární příspěvky z tohoto blogu

Tajemné F.

Těhotenství a realita

Fialová