První měsíc
To nám ten měsíc ale utekl!
S manželem jsme stáli nad postýlkou s naším synkem a říkali si, že už je to celý měsíc. Neskutečně rychle to uteklo. A přijde nám, že to drahé dítko roste s každým novým dnem a dělá mnoho pokroků. (Sledování objektů, které se pohybují nad postýlkou. Opakování obličejů po rodičích. Otevírání dlaní...)
Tudíž, nerada to přiznávám, se ze mně stává cosi jako "zdrclo se jí mlíko v hlavě a má z toho jogurt". Chvílemi si tak připadám, nečtu nic jiného než "manuály na správnou výchovu dítěte", počítám kolikrát a kdy jsem kojila, počet plen atd. Jedinou výhodu vidím v tom, že tak uklizeno, jako tu mám teď tu nebylo snad nikdy. Prádlo je vyžehlené, špinavé nádobí se ani nestačí ohřát (nebo spíš vychladnout), kocour je vyčesaný a vymazlený.
A když už jsem nakousla téma kocour a mimino. Máme doma chůvičku. Bála jsem se, jak můj naprosto rozmazlený kocour vezme nového člena rodiny. Teda mazlit se se mnou chvíli nechtěl a díval se na mě stylem: "Kdy už tu hračku vrátíte?!" Ale jakmile prcek zařve, hne se nebo divně zavrká a já nejsem u postýlky, kocour přiběhne a řve na mě. Nesnaží se mu vlézt do postýlky, nesnaží se ho zadusit ani na něj neprská. Jediné, co kocoura naprosto fascinuje, je dudlík. Když malej začne tahat, sedne si na gauč a sleduje, co se to s tím dudlíkem děje.
Máme za sebou dvě kontroly u doktorky a jednu kontrolu u ortopeda. A zjistili jsme, že prcek je zdravý a prospívá. Doktorka se mě dokonce ptala, čím ho krmíme. (Už má 58 cm / 5,43 kg.) Když jsem jí odpověděla, že normálně řízkama, tak se rozesmála. Tak mám pocit, že dětského lékaře jsem vybrala dobře.
Závěrem, užívám si každý den se svým synem a začínám si na to pomalu zvykat. Mám syna. (Ne, pořád to zní divně! :-D )
S manželem jsme stáli nad postýlkou s naším synkem a říkali si, že už je to celý měsíc. Neskutečně rychle to uteklo. A přijde nám, že to drahé dítko roste s každým novým dnem a dělá mnoho pokroků. (Sledování objektů, které se pohybují nad postýlkou. Opakování obličejů po rodičích. Otevírání dlaní...)
Tudíž, nerada to přiznávám, se ze mně stává cosi jako "zdrclo se jí mlíko v hlavě a má z toho jogurt". Chvílemi si tak připadám, nečtu nic jiného než "manuály na správnou výchovu dítěte", počítám kolikrát a kdy jsem kojila, počet plen atd. Jedinou výhodu vidím v tom, že tak uklizeno, jako tu mám teď tu nebylo snad nikdy. Prádlo je vyžehlené, špinavé nádobí se ani nestačí ohřát (nebo spíš vychladnout), kocour je vyčesaný a vymazlený.
A když už jsem nakousla téma kocour a mimino. Máme doma chůvičku. Bála jsem se, jak můj naprosto rozmazlený kocour vezme nového člena rodiny. Teda mazlit se se mnou chvíli nechtěl a díval se na mě stylem: "Kdy už tu hračku vrátíte?!" Ale jakmile prcek zařve, hne se nebo divně zavrká a já nejsem u postýlky, kocour přiběhne a řve na mě. Nesnaží se mu vlézt do postýlky, nesnaží se ho zadusit ani na něj neprská. Jediné, co kocoura naprosto fascinuje, je dudlík. Když malej začne tahat, sedne si na gauč a sleduje, co se to s tím dudlíkem děje.
Máme za sebou dvě kontroly u doktorky a jednu kontrolu u ortopeda. A zjistili jsme, že prcek je zdravý a prospívá. Doktorka se mě dokonce ptala, čím ho krmíme. (Už má 58 cm / 5,43 kg.) Když jsem jí odpověděla, že normálně řízkama, tak se rozesmála. Tak mám pocit, že dětského lékaře jsem vybrala dobře.
Závěrem, užívám si každý den se svým synem a začínám si na to pomalu zvykat. Mám syna. (Ne, pořád to zní divně! :-D )
Kocour mě v tvých článcích zaujal :-) Nenápadně sonduju, jak to s ním máte :-) Přemýšlíme totiž o pořízení kočičky, ovšem já jsem založením spíš psí milovník...
OdpovědětVymazat