Manželství

Dneska na mě vybafla zpráva, že je Národní týden manželství.
Věděli jste, že něco takového existuje?
Tedy osobně si myslím, že každý kdo tento krok udělá a rozhodne si toho druhého vzít, si zaslouží nějaké uznání. A myslím oba dva v tom páru.
Když jsme se rozhodli se vzít my dva, bylo to po vzájemné promluvě. Ač jsme pak postupovali "tradičním způsobem". Zasnoubení, rok plánování, velkolepá akce a pak následné dospávání a vyžírání ledničky.

Z toho co vidím kolem sebe mi ale dochází, že mnoho lidí takhle nejedná. Muž ženu požádá o ruku, protože si myslí, že to po něm chce (v tom lepším případě). A žena buď toto požádání přijímá z povinnosti (nesluší se odmítnout, jsme spolu tak dlouho) nebo protože si chce toho chlapa připoutat (ha, holomku, už mi neutečeš).
A pak nastává další kámen úrazu, nepracují na vztahu. Svatbou, tím jedním dnem, jako kdyby veškerá snaha umřela, ne-li přímo zdechla. Muž se nesnaží své vyvolené už dokázat, že o ni stojí (žádná pochvala, porozumění, květina) a žena se přestává starat o společné blaho (např. žádný make-up, žádný sex - už ho má, tak co by se starala). A najednou ti dva vedle sebe pouze ko-existují.
Pokud se to stane ve vztahu, dá se z něj jednoduše odejít. Problém je, když jste manželé a na tom, co jste si odsouhlasili, vám záleží. Nejde jen tak utéct a zabouchnout dveře.

Manželství je opravdu umění. Umění, které já nikdy nepochopím, ale vždy se budu snažit na něm pracovat se svým manželem. Dokud on bude chtít a doufám, že mu to vydrží dlouho!
Protože podruhé, už bych do toho nešla!  :)


Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Co nového...

Mateřská jako robota